sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.

čtvrtek 16. března 2017

Šok se zpožděním. Druhý semestr na Islandu začal menší depresí

První semestr uběhl jako voda. V jeho druhé polovině jsem doslova bojovala za to, abych se sem ještě mohla vrátit – situaci mi komplikovaly kvóty meziuniverzitní spolupráce, téma diplomky... nějak se to ale nakonec vyřešilo (asi zafungovalo islandské rčení “þetta reddast”, které právě víru v překonání všech překážek vyslovuje).

Program, ve kterém jsem, se jmenuje Practical diploma. Co je praktičtější než umět nadávat? Helvítis!

Island jsem si totiž zamilovala. Navíc jsem během toho necelého půlroku měla opravdu velké štěstí. Našla jsem si fajn bydlení, skvělé spolubydlící, ve škole jsem poznala svou „spolušprtku“ Elizabeth z Aljašky, moje česká kamarádka Martina mě vzala mezi pár svých známých. Spolužačka Adriana mi dohodila práci v místním trendy pivovaru Bryggjan Brugghús... Pořád se něco dělo.

Nejlepší místo ke šprtání v Reykjavíku? Kavárna a knihkupectní v jednou - Iða Zimsen. Mě a Elizabeth už tu znají. Možná až moc dobře…

Spolužačky z jazykového kurzu ve fjordech. Přišly na návštěvu a snědly mi všechny zásoby.

Pak jsem odletěla na Vánoce do Čech, abych mohla strávit svátky s rodinou, znovu vidět kamarády a načerpat síly na další semestr, před kterým nás vyučující varovali. „Máte za sebou jen lehké zahřívací kolo, zábava teprve přijde...“

Když jsem přijela domů, došlo mi, jak moc mi všichni chyběli. Bylo fajn být zase na chvíli v rodném městě, ale čas utíkal nebezpečně rychle, a i když jsem „těch svých lidí doma“ pořád neměla dost, těšila jsem se zpátky na sever. Měla jsem pocit, jako by se v Reykjavíku všechno teprve rozjíždělo.

Povánoční ticho

V lednu bylo ale všechno trochu jinak. Šum způsobený turismem, který je stále na vzestupu, lehce utichl. Noci byly opravdu dlouhé a absťák po denním světle způsoboval celodenní ospalost. Spousta kamarádů se na další semestr na sever nevrátila. Zdálo se mi, že těch pár, kteří zůstali, neměli čas. V práci nebylo moc směn a měla jsem strach, že rozjezd bude moc pomalý na to, abych dostala první pořádnou výpletu před tím, než mi dojdou prostředky ze stipendia. Island je totiž bez místního příjmu vážně drahý.

Lednová cesta do školy. Tma kolem jedenácté dopoledne.

Asi nejhorší bylo, že byl prázdný byt, 4+1. Nikdy jsem nebydlela úplně sama. Byla jsem tam skoro ztracená. A stýskalo se mi. Nechtěla jsem se ale vzdát a začít fňukat. Ta krize, na kterou nás připravovali před odjezdem, přišla se zpožděním... Ale byla tu a trvala skoro měsíc.

Rodina mi samozřejmě chybí. I tenhle malý opeřenec, co si chce týden co týden povídat.

Naštěstí učitelé začali plnit své sliby a navalili na nás tolik práce, že jsem na všechno zapomněla. V práci mě začali volat na záskoky a ujišťovali mě, že se situace rychle zlepší. Časem pak budu mít dokonce práce až nad hlavu a nám všem spíš bude hrozit naplnění dlouho nesmazaného nápisu za barem, který zní: „Overworked and underf**ked“.

S nárůstem množství práce měli pravdu. Kolegové ale aspoň trochu zahnali smutnění po spolužácích, kteří už odjeli. Tak, jak jsem zapadala v posledním zaměstnání v Čechách snad po celou dobu (4 roky), jsem to tu stihla během dvou měsíců. Jako nic. Je úterý, nestihla jsem ještě pořádně dospat rušný víkend a už můžu říct, že se na srandičky za barem už těším.

Když si připomenu svoje lednové starosti, musím říct, že můj problém je teď opačný. Je tolik věcí, co bych chtěla podniknout, je tu tolik lidí, se kterými bych chtěla zajít na kafe nebo si společně uvařit večeři, jet na výlet... Chtěla bych se ještě víc učit, protože bez znalosti islandštiny je člověk členem společnosti jen tak napůl. A musím říct, že začínat pomalu rozumět jen snad horší než nerozumět vůbec. Chytám se každé věty Islanďanů kolem a rozumím jen útržkům. To dráždí mojí zvědavost. Už nemůžu prostě vypnout mozek a nechat ta divná slova jen tak plynout.

Situace v životě nejen výměnného studenta se může měnit s obdobnou rychlostí jako islandské počasí. Mimochodem, teď tu tempo života všech diktuje sněhová kalamita. Jsem zvědavostí bez sebe, jaký bude březen.

Někdy se povede, že z kampusu ocházím až kolem desáté večer. Ne že by bylo tolik přednášek… Ale když se obklopítě lidmi, co se učí, tak prostě musíte také…


Martina Černotová
studentka navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu na Islandu.

pondělí 13. března 2017

Jeden svět: kterak se dívat na dokumenty

Před pár dny začal v Praze festival dokumentárních filmů Jeden svět, který se brzy přesune do regionů po celé republice. Na organizaci jednoho z těchto regionálních festivalů se již dlouhou dobu podílím a při této příležitosti bych se chtěla podělit o zamyšlení nad tím, jak se vlastně dívat nebo naopak nedívat na dokumenty.
 „Jak se dívat? No samozřejmě, že kriticky,“ řekli by jistě spolužáci z oboru. Za ten semestr už jsme v tom vycvičení natolik, že se budeme snažit kriticky hledět snad i na sněženky. Stačí ale trochu zavzpomínat a už mi to tak samozřejmé nepřijde. Rozhodně ne třeba na střední škole, kde jsme měli za úkol naučit se a zvládnout velké množství různých dat, ale příliš jsme se nezabývali tím, odkud se berou a jakým způsobem se nám podávají. Od dokumentů pak čekáme, že nám zprostředkují skutečnost (viz třeba heslo dokumentární film na wiki), a nepřijde nám to nijak problematické. K tomu se přidává televizní zpravodajství se svými slogany ve stylu „DÍKY NÁM MŮŽETE BÝT PŘI TOM“.
 Že to ale s dokumenty může být někdy dost ošemetné, nám ukazují i sami dokumentaristé  - třeba v pár let starém snímku Pirátské sítě. Filmaři původně chtěli natočit film o pirátství, které se začalo rozmáhat v Somálsku. Málokdo si ale uvědomil, že spolu s pirátstvím se začal rozmáhat i zájem o něj ze strany západních novinářů a filmařů, a v reakci na to si někteří místní lidé začali přivydělávat bohatýrskými historkami ze své smyšlené pirátské dráhy. Když si dokumentaristé uvědomili, že byli klamáni, natočili o tom film.
Teď mi přijde lepší považovat dokumenty spíše za zprávu nebo svědectví příslušných dokumentaristů. V něm se projevuje jejich názor na věc, a to nejenom v podobě komentáře, který provází záběry, ale třeba už ve volbě tématu, prostředí nebo osob, které mají ve filmu vystupovat. K tomu, aby dokumentarista vyjádřil svůj názor, často nemusí říkat vůbec nic, stačí třeba to, jaké záběry postaví vedle sebe: záběr na místnost, kde sedí děti za stolem, každé má před sebou notebook, detail na spletenec všemožných kabelů vinoucí se až k zásuvce a vedle toho záběr, který ukazuje scenérii venkovní krajiny v naprosto neobyčejné kráse, nebo záběr na člověka, který mluví o obavách z hord uprchlíků, které se na nás valí, následovaný záběrem na unaveně procházející rodinu s dětmi a se spoustou tašek.
Práce dokumentaristů obsahuje mimo jiné i to, že musí z chaosu zaznamenaného materiálu sestavit celek se smysluplným sdělením. Ale jako by k tomu bylo třeba i zapojení diváka, který jako by měl jednotlivé záběry dokumentu správně pospojovat a zamýšlené sdělení v nich rozklíčovat. U toho se předpokládá i určitá schopnost zobecnění, ale právě v něm se někdy dostáváme na tenký led.
Příkladem toho může být Arabské jaro. V dokumentech jsme viděli, jak se lidé bouří proti utiskujícímu režimu. Ti co promlouvali, byli zpravidla mladí, kosmopolitně založení lidé, kteří uměli skvěle anglicky a mluvili o naději na demokracii (tedy lidé, které mohli západní filmaři nejsnáze kontaktovat a dorozumět se s nimi). Podle nich jsem si pak vytvořila představu o celé např. egyptské společnosti a nestačila se divit tomu, jaký úspěch sklidilo v následujících volbách Muslimské bratrstvo. (Na letošním festivalu se porevolučnímu dění v Egyptě věnuje snímek Tickling Giants/Škádlení Goliáše).
Proto se hodí, když na festivalu po filmech následuje ještě debata s hostem, který se danému tématu už nějakou dobu věnuje a pomůže nám nějak korigovat naše představy. Dokumentární filmy jsou pro svou názornost a působivost schopné vzbudit zájem a jsou dobrým odrazovým můstkem pro diskusi – jestliže však od nich očekáváme zprostředkování reality, klademe na ně až příliš vysoký nárok.

středa 8. března 2017

Jak si vybrat vedoucího práce

Většina z nás se do toho bodu jednou (nebo dokonce i víckrát) dostane: jsme postaveni před nutnost napsat nějakou akademickou práci. Je to úkol takřka herkulovský, který není radno odkládat a k jehož úspěšnému splnění je třeba mnohé; mimo jiné také umění vybrat si vedoucího. Ano, umění – protože to rozhodně není nic samozřejmého.

Historek o katastrofách ve vedení prací už jsem na fakultě slyšela mnoho: vedoucí nekomunikuje, nemá mobil, odjede zčistajasna na půl roku do zahraničí (podle všeho někam, kde není internet), na smluvenou konzultaci prostě nepřijde, případně přijde, ale práci nečetl a už se mu mezitím smazala z mailu. Je dobré si uvědomit, že takhle to může dopadnout, ale také je dobré vědět, že takhle to rozhodně dopadnout nemusí. Záleží to i na vás.

Předtím, než někoho oslovíte, zda by vám vedl práci, byste ho měli alespoň rámcově znát. Je dobré vybírat si vedoucího z těch vyučujících, u nichž jste absolvovali alespoň jeden kurz, protože díky tomu můžete vědět mnohé: zda je vyučující chaotický nebo naopak puntičkářský a systematický, jaká témata jsou „ta jeho“ a zpravidla i to, jestli odpovídá na maily (a v jakých intervalech). Pakliže mu třikrát za semestr napíšete, on nikdy neodpoví, půlka přednášek odpadne, termíny na zkoušku vypíše se zpožděním a ještě pak zkouška vypadá úplně jinak, než bylo původně avizováno, tak vám mohu vřele doporučit, abyste utíkali, až se za vámi bude prášit – jestli ovšem k vašim nejmilejším koníčkům nepatří nekonečné honění vyučujících po mailu i po fakultě.

Druhá velice podstatná věc je uvědomit si, jaký styl práce vám vyhovuje. Pakliže rádi pracujete co možná nejsamostatněji, můžete si klidně dovolit laxnějšího vedoucího, s nímž se sejdete jednou, dvakrát a bude to stačit. Jestliže ale potřebujete, aby vás kupředu hnalo pomyšlení na nemilosrdného vedoucího, který si přesně pamatuje, dokdy mu máte co poslat a nekompromisně to vyžaduje, vyberte si někoho přísného a puntičkářského. Paleta je prakticky nekonečná – stačí se jen zamyslet a pozorovat.

A hlavně: vyberte si někoho, kdo je vám alespoň trochu sympatický. I když ještě nevíte přesně, o čem chcete psát, a jestli to bude spíš Heidegger nebo kvantitativní výzkum preferencí ohledně vanilkové zmrzliny, zajděte za vyučujícím, na jehož přednášky jste rádi chodili a který vám prostě sednul – a nechte se inspirovat. Můžete si být jisti, že budete odcházet s tématem, kterému se minimálně částečně věnuje i on a s tím je třeba počítat, neboť když se něčemu věnujete opravdu hodně, vyplní to celý váš svět a vidíte to dokonce i v kvetoucích fialkách a padajícím sněhu. Ale taky si můžete být jisti, že se při každé cestě na fakultu nebudete co chvíli nervózně ohlížet přes rameno, jestli tu děsivou osobu dnes náhodou nepotkáte. Protože ať už máte preference jakékoli, lze si jen stěží představit, že by vypadaly takhle.

středa 1. března 2017

O lidském teple na fakultě

Na FHS už patří takřka k folklóru, že si lidé čas od času povzdechnou nad tím, jak je to studium anonymní, na každém kurzu jsou jiní lidé a není příležitost vybudovat si žádné pevnější a stálejší vztahy se spolužáky (kteří nezřídka chodí o dva ročníky výš či rovnou do univerzity třetího věku). To všechno je pravda – stinnou stránkou liberálního kurikula vskutku je, že na každém kurzu jsou jiní lidé a jen těžko bychom hledali dva studenty s totožným rozvrhem. Ale tahle situace má řešení, a přestože do něho musíte ze začátku investovat trochu snahy (například jít na Pivo hledající smysl, jet na letní školu či fakultní výlet, začít se bavit se slibně vypadajícími spolužáky apod.), stojí to za to.

Mně se tahle investice bohatě vyplatila: po pěti a půl letech na fakultě mám pocit, že znám prakticky každého. Je to samozřejmě pocit klamný, něco takového není v silách smrtelného studenta, ale takřka každá návštěva Jinonic svědčí o spoustě lidského tepla, které naše fakulta skrývá. Jdu takhle vestibulem a najednou ejhle, známý! Když si odkládám kabát v šatně, prohodím pár vět s panem šatnářem – kdysi jsem si do šatny odložila housle a zajímalo ho, co je v tom podivném kufru, a od té doby se bavíme. V knihovně se na sebe s knihovníky familiárně usmějeme, neboť jsem tam pravidelným hostem. V pátém patře potkám několik bývalých vyučujících, z nichž se mě někteří ptají, jak se mám, a kdy bude další článek na blogu, že už tam teď pár dní nic nepřibylo a ať se neflákám a zas něco napíšu. Když něco potřebuji na děkanátu, smějeme se na sebe a také prohodíme pár slov. Nezřídka je to tak i na studijním. A když zrovna ne, tak v menze občas obědvají nějací bývalí spolužáci. Případně pokuřují před vchodem. Nebo studují ve studovně. Anebo alespoň čekají na autobus.

V posledním roce mám zkrátka pocit, jako by fakulta přetékala milými lidmi, kteří se na vás rádi usmějí a poptají se, jak se máte a co děláte, případně kde že to teď vlastně studujete a co chcete dělat dál. Pravda, občas to má formu ne úplně příjemných otázek typu „vy už jste na tom doktorátu, že?“, ale to je jen drobná vada na kráse. Přijít na fakultu a mít pocit, že na každém rohu na vás čeká pár starých známých, s nimiž na sebe můžete zahalekat přes půlku patra či alespoň vestibulu a zavzpomínat na společně strávená léta – to za to rozhodně stojí.

úterý 14. února 2017

Proč jsou bakalářské přijímačky na FHS tak jednoduché

Každý rok se to děje znovu: na různých frontách čelí fakulta náletu dotazů, proč jsou přijímací zkoušky na Studium humanitní vzdělanosti tak jednoduché a co se tím jako sleduje, že chce fakulta brát každého a nikdo se na ni nehlásí nebo co. Odpověď je pokaždé stejná, přesto se nezdá, že by se zatím nějakým způsobem usadila ve všeobecném povědomí – za rok padají tytéž dotazy znovu. Zde je tedy odpověď, jak to po pěti letech studia vidím já.

Přijímací zkoušky na bakalářské studium na FHS jsou skutečně na první pohled jednoduché: přijďte s pořádným slovníkem a přeložte nám během tří hodin pár řádků z anglického odborného textu. Zdá se, že to přeci dovede každý. Ještě k tomu se slovníkem! A za tři hodiny! Inu, možná budete překvapeni, ale každý to rozhodně nedovede.

Za tímto modelem přijímaček je dvojí logika: jednak ta, že přijímací zkouška nemá být nejtěžší zkouška studia. Na mnohých oborech přijímačky vypadají tak, že abyste v nich uspěli, musíte už vlastně být v dané oblasti odborníky. U nás takto přijímací zkoušky nefungují – jsou nastaveny tak, že v nich příliš nerozhodují nabiflované znalosti, a tím se snaží předejít nepříjemnostem typu „dneska mě bolí zuby, je mi špatně a skoro jsem nespal, tak to s tou vejškou vypadá bledě“. Momentální rozpoložení a kondice uchazeče by neměly mít rozhodující vliv na to, jestli bude moct studovat – na to by měla mít vliv jeho poctivá práce během studia. Proto ty nejtěžší zkoušky přijdou až v průběhu studia a nikoli před ním (ano, památný Úvod do historie ve druhém semestru).

Druhým aspektem logiky přijímaček je jejich nebiflovací ráz. Na zkoušky na SHV se prostě nedá naučit, načíst literaturu ani nic podobného. Musíte ovládat jazyk – a to jak ten cizí, tak zejména ten mateřský. Zkoušky ukazují, jestli je uchazeč schopen pochopit cizojazyčný text, a to do dostatečné hloubky na to, aby jej dovedl převést do češtiny takovým způsobem, který v ní dává smysl (pokud možno ten stejný smysl jako v originále). Na takovém textu se totiž ukáže prakticky všechno – jestli to má uchazeč v hlavě srovnané a jestli dovede přemýšlet natolik, aby případně nahlédnul, že jeho překladu vůbec není rozumět. To, jak používáme jazyk, totiž velmi přesně odráží naše myšlení; jestliže je tedy přeložený text nesmyslný a věty v něm jsou v zásadě jen mechanicky přepsané náhodné ekvivalenty z překladového slovníku, uchazeč nebude přijat, neboť je velmi pravděpodobné, že by letěl i s dveřmi už během prvního semestru studia.

Nemusí se to tak na první pohled zdát, ale přijímací zkoušky na FHS jsou navrženy na základě velmi propracované logiky. Otestují, jestli je uchazeč schopen toho, co se po něm během těch tří let zejména žádá – práce s textem. Když jí schopen není (a pokouší se například překládat jméno Shakespeare), studium mu nebude umožněno. Když jí alespoň částečně schopen je, bude přijat. Zbytek odpovědnosti za jeho ne zrovna snadné studium pak už spočívá jen na jeho bedrech.

úterý 31. ledna 2017

O zásadním rozdílu mezi přednáškou a seminářem

Jak by vám řekl prakticky každý vyučující, mezi přednáškou a seminářem existuje několik podstatných rozdílů. Projevují se zejména tak, že na semináři studenti tráví podstatně vyšší procento času tím, že se upřeně a hlavně nenápadně dívají na povrch lavice, strop či z okna a předstírají, že je ten výhled najednou nesmírně zajímá. Čím to, že semináře vzbuzují tolik zájmu o krásy školních lavic a stropů? Na vině je zejména skutečnost, že studenti od seminářů očekávají totéž co od přednášek – a v tom spočívá jejich zásadní omyl. Jestliže tedy nejste skalní příznivce stropů nebo vášnivý sběratel typů školních lavic, mohly by vám i vašim vyučujícím následující řádky ušetřit nějaké to zklamání nebo trapnou chvíli.

Rozdíl mezi seminářem a přednáškou je veliký: na přednášce se, ne úplně překvapivě, hlavně přednáší – vyučující tedy něco vykládá a studenti si zapisují. Případné dotazy, které posluchači směrem ke svému učiteli vznesou, se týkají zpravidla pochopitelnosti přednášené látky nebo jejího upřesnění (pomiňme nyní ty dotazy, jejichž cílem je de facto pouze snaha tazatele předvést takovou malou vlastní přednášku). Na přednášku tak může přijít klidně sto padesát lidí a tato bude, pakliže zanedbáme případnou nedostatečnost ozvučovacího zařízení, pořád stejně kvalitní.

Seminář slouží k něčemu úplně jinému: navštěvuje ho relativně malý počet studentů, a to nikoli z libovůle vyučujícího, ale ze samé podstaty jeho seminářovitosti. V semináři jde o společné vytváření obsahu; studenti se na jednotlivé hodiny v ideálním případě připravují četbou a o té pak na semináři diskutují. Seminář není malá přednáška, je to specifická forma výuky, vyhrazená univerzitnímu prostředí, kde se od studentů už očekává samostatnost, vlastní názor a ochota diskutovat. Pakliže jdete na seminář pouze s tím, že očekáváte, co vám tam vyučující poví, pravděpodobně dříve či později dojde k situaci vykreslené v úvodu. A garantuji vám, že vyučující to okamžitě pozná – protože je to zhruba stejně nenápadné, jako kdybyste přišli s velkou cedulí „nic jsem nečetl, nemluvte na mě“.

Pakliže se tedy přihlásíte na předmět, u něhož je podezřele malá kapacita pro přihlašování a kde se hned v první větě sylabu skví „V semináři budeme…“, prokažte sobě i svému vyučujícímu laskavost a vzpomeňte si na tento článek. Semináře máme od toho, abychom vášnivě, ale přitom věcně a fundovaně debatovali a argumentovali, rovný s rovným, kolega s kolegou. Nikoli od toho, abychom prozkoumávali kvalitu školního vybavení a půvaby výhledu z pátého patra jinonické budovy. Stačí málo – a těchto trapných chvil budeme všichni ušetřeni.

čtvrtek 26. ledna 2017

Kde se vzala akademická čtvrthodinka

Říkáte si, kdo něco takového asi vymyslel? To určitě nějaký líný profesor, neschopný přijít na přednášku včas. Nebo že by studenti, kteří svým roztržitým profesorům z nouze aspoň vymysleli omluvu? Případně naopak? A proč nemáme analogickou čtvrthodinku obchodní, policejní nebo knihovní? Budete překvapeni – původ akademické čtvrthodinky je podstatě starší, poetičtější a také levicovější, než byste si mysleli.

Akademická čtvrthodinka vznikla podle historika Martina Šolce na přelomu 16. a 17. století. V té době se totiž mechanické hodiny zdokonalily a zpřesnily natolik, že začaly nahrazovat hodiny sluneční – ovšem byly drahé, takže si je každý nemohl dovolit a někteří lidé se tak stále řídili hodinami slunečními. Potíž byla v tom, že mechanické hodiny se od těch slunečních mírně lišily – a rozdíl skutečného slunečního času a dokonale přesného času mechanických hodin tvoří právě oněch slavných patnáct minut: zpoždění, které na sebe profesoři dobrovolně vzali za účelem, aby i chudší studenti mohli slyšet celou přednášku.

Jak ohleduplné! Když uvážím, že všichni ti studenti, neschopní přijít včas a rušící tím úplně všechny po celou první půlku přednášky, jsou vlastně dědici chudičkých studentíků bez peněz na hodinky! A když nad vyučujícími, rovněž neschopnými přijít včas a pak hrozně překvapenými, že se to zase nestihlo, zauvažuji jako nad dědici těch, kdo jsou vůči těm chudým ohleduplní… hned mi jihne srdce. U nás na katedře je dokonce jeden vyučující, po němž je pojmenovaný nový časový interval průměrného zpoždění, a to půlhodinka. Vedle nadpisu z těchto přednášek se mi nejednou skví perly typu „8. 4., 34 minut zpoždění“. Ale zcela upřímně: tady už mi nejihne vůbec nic. Protože na tomhle už nic egalitářského ani poetického není.

středa 25. ledna 2017

Mise DDR: „rozbrušování“ jazykových skills

Několikadenní sociální vakuum na liduprázdné koleji bez připojení je u konce. Vyrážím na první hodinu dvoutýdenního jazykového kurzu před začátkem semestru. Úkol je jasný: ulovit prvního kámoše. Lehká nervozita je od probuzení neodmyslitelná. Jak to bude vypadat? Zastřelí mě někdo?



Na vyvěšeném seznamu nacházím své jméno, zorientuju se a už beru za kliku. Při vstupu do třídy ihned vnímám, že „lehkou nervozitu“ nepociťuju sám, všichni koukají jak vyorané myši.

„Hallo, ich bin Matěj. Aus der Tschechischen Republik.“ „Matooeiay?“ „Jojoo, tos vyslovil moc pěkně.“ Povinné seznamovací kolečko je samozřejmou nutností. Zvlášť když máte ve třídě Itala – oficiálně sociálně nejaktivnější národnost na světě. Pohledy se oťukávám s ostatními, přitom ale nezapomínám na nejdůležitější bod dnešního programu.

Zaměřeno! Světlé vlasy, první řada. Jediné jméno ze spolužáků, co jsem si zapamatoval – napsal jsem si ho totiž. Teda, zapsal jsem si nějakou skrumáž písmenek, tedy jakýsi „akustický obraz“, jak my sémiotici říkáme. No prostě abych věděl, jak to přibližně vyslovit, s tureckými jmény totiž žádná sranda není. Nazlis. Těší mě, moje nová kamarádko, i když o tom ještě nevíš.

V průběhu hodiny se otevírají dveře a přidává se k nám kluk, který mi už od pohledu nesedí. Můj odhad navíc potvrdil tím, že si sedl vedle mojí nové budoucí kamarádky Nazlis! To teda ne, (ne)kamaráde.

„Kouříš?“ ptám se Nazlis po skončení kurzu. Krabička davidovek na lavici před ní leccos napovídá, ale existuje snad snadnější zažehnutí konverzace pro nesmělého kluka z východu? Mířím tedy na cigáro se svou novou budoucí kamarádkou se stále nerozluštitelným jménem. Po prvních minutách konverzace se mi chce zvracet. Z čeho? Ze svých cizojazyčných skills. Ach bože, to jsou tak trapné chvíle. Nicméně show pokračuje dál, docela příjemně a uvolněně si povídáme (teda spíše Nazlis, já tak porůznu lepím random slova do jakýchsi „vět“), když v tom se za námi objeví opožděný (ne)kamarád, kterého mi Nazlis představuje jako Lukase. Nazdar.


...................................


..................................

(O sedm hodin později). Po dlouhé procházce městem s pravidelnými zastávkami v Späti (večerkách) si konečně sedáme do parku u drážďanské čtvrti Neustadt plné studentů. Mezitím se moje jazykové skills konečně trochu vybrousily, takže se můžu vyjádřit. Po cestě z kurzu jsem si navíc ještě v bazaru koupil městské kolo za usmlouvaných 50 €, kromě Club Maté za 80 centů nejlepší investice. Pijeme pivo, kouříme a jíme pide, tureckou pizzu. Pro člověka, co je poprvé sám v zahraničí, se vše skládá do neuvěřitelně nové, neznámé „atmošky“. Tohle bude božský půlrok. A taky že jo. S Lukasem si připíjím sedmým pivem.





Matěj Beránek
Student navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.

úterý 24. ledna 2017

Erasmácké cestování: Saltburn- the- real- Heaven

Jak říká moje spolubydlící, „každého z nás to táhne k prostředí, kde jsme vyrostli“, já jsem vyrostla – a pořád teda rostu – na vesnici. Od šesté třídy jsem všem tvrdila, že jednou budu URČITĚ bydlet v Londýně. I když k tomuto městu mám obrovské pouto, místo, kde jsem opravdu šťastná, je příroda. Byla jsem v Newcastlu, Leedsu, Edinburghu – tam Rowlingová psala Harryho Pottera! – a mám ještě pár měst „naplánovaných“, ale výlety do přírody si užívám nejvíc.

Saltburn-by-the-Sea

Od té doby, co jsem v Anglii, si užívám cestování na vlastní pěst. Projedu si mapu, podívám se na fotky, řeknu si, že by se mi tam a tam mohlo líbit a jedu. Cestování po Anglii není jedno z nejlevnějších, navíc očekáváte, že v zemi, kde započala průmyslová revoluce a byla zde první veřejná železnice – která byla mimochodem mezi Stocktonem a Darlingtonem, což je téměř „co by kamenem dohodil“ – se dostanete všude vlakem. Opak je pravdou, spousta lidí zde využívá spíše osobní a autobusovou dopravu a na spoustu míst vlak tedy vůbec nejezdí. Přesto se cestování po Anglii stoprocentně vyplatí, protože je to nádherná zem s milými lidmi a nejúžasnější přírodou, kterou jsem kdy viděla.

Nemůžu říct, které místo se mi líbilo nejvíc, protože všechna byla naprosto úžasná! S jistotou vím, že miluju moře a proto jsem si pro první „cestovatelské vyprávění“ vybrala malé městečko ležící jihovýchodně od Durhamu, s názvem Saltburn-by-the-Sea.



Měla jsem neskutečné štěstí na počasí: přestože jsem procestovala celý podzim a půlku prosince, byla u nás většina dní slunečných a velmi teplých – heč! Využila jsem toho a vydala se k moři. Saltburn-by-the-Sea je přímořské město na severovýchodě Anglie. Určitě máte nějaké „cestovatelské zvyky“, já, vždy když jedu k moři, hned běžím ochutnat vodu, jestli mě naši nelakovali, že je slaná.

Od té doby, co jsem v Anglii, jsem si oblíbila chození – přiznám se, že je to trochu vynucené; co má člověk dělat, když se potřebuje dostat do školy a autobusy prostě nejezdí na čas – proto jsou veškeré moje výlety veskrze povahy „pěší“. Saltburn nebylo výjimkou. Po příjezdu do městečka jsem se ihned rozběhla směr moře. Na pláži je krásné dlouhatánské viktoriánské molo (bylo otevřeno v roce 1869) – jako vystřižené ze Ságy rodu Forsytů, dokonce je na konci mola u útesu lanovka nahoru do města. Jako první jsem se rozhodla pro „krátkou“ procházku po pláži a pak výšlap na útes na stezku „Cleveland way“, která vede po celém pobřeží, od města k městu celého Yorkshiru.




Bylo krásně, svítilo sluníčko a mírně foukal vítr – opravdu to byl jeden z nejvydařenějších výletů – sama jsem si vykračovala po pláži, zpívala si a honila vlny. Ještě teď děkuji Bohu a líbám si ruce za to, že jsem se rozhodla jít na pláž jako první, protože mě, jako suchozemského tvora, nenapadlo, že existuje něco jako příliv a jít o něco později, nechci ani domýšlet. V opojení čerstvého vzduchu jsem se rozhodla vydat se za útes – čas mě nikam netlačil, vlak mi jel až za 5 hodin, takže procházku nahoře po útesu bych stihla tak jako tak. Běhala jsem po pláži, přeskakovala kameny, pozorovala rybky a rostliny v mořských kalužích, našla hejno racků a hrála si na Seana Conneryho – na tu scénu z Indiana Jonese, kdy Sean Connery běhá po pláži s deštníkem a rozhání racky – takže se krátká procházka protáhla na dvě a půl hodiny. Při cestě zpátky mi vyloženě teklo do bot, protože moře začalo pomalu stoupat. Posledních pár stovek metrů už jsem lezla po skaliskách a nadávala si, jaká káča dokážu někdy být – při cestě zpátky jsem na pláži viděla obrovskou ceduli s nápisem „Pozor na příliv! Dbejte na vlastní bezpečí!“


Štěstí cestovatelských začátečníků! Vybelhala jsem se nahoru na útes a prošla vlastně tu samou trasu, co jsem šla po pláži a nepotkala ani živáčka. Když jsem zašla už tak daleko, že jsem procházela už kolem domů z vedlejší vesnice, tak jsem se otočila a šla zpět. Nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná jako tam a nikde se mi nedýchalo volněji – na vyčnívajícím útesu jsem na oslavu tohoto pocitu roztáhla ruce a křičela z plných plic, jako hrdinka Austenové. Cestou zpátky jsem neodolala pokušení a až nebezpečně jsem se nahýbala dolů z útesu a koukala se, kudu jsem předtím šla – všude byla samozřejmě voda, že! – jsem fakt nepoučitelná.

Saltburn je městečko, kam opravdu nezavítá moc turistů - pro mě obrovské lákadlo, ale jedinou nevýhodou bylo, že jsem nesehnala pohledy – až na období, kdy se do něj nahrnou surfaři z celého světa, protože se tu prý koná nějaké mistrovství? Dokonce moji „durhamští“ spolužáci neměli ponětí, že nějaké takové místo existuje a je téměř za rohem – a pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků za poslední dobu, jak to, že o něm neví? Když jsem se bavila s baristou v British Museum v Londýně o tom, co studuji a kde, při zmínce o „Northeast England“ se na mě rozněžněle podíval se slovy: „oh, that is the real England, isn’t it?“ (ó, to je ta pravá Anglie, ne?). Po zážitcích jako je tento, to můžu jenom potvrdit!





Anežka Mejzrová
studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK
V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.