pondělí 22. května 2017

Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.

Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

pátek 19. května 2017

Umíme se spojit

Středa 10. května, přijíždím metrem na Muzeum, vystupuji nahoře na Václavském náměstí. Kolem mě proudí davy lidí, je 18:00, právě začíná demonstrace s názvem Proč? Proto!. Záměry jsou dva: odvolání ministra financí Andreje Babiše a ústavní žaloba na prezidenta, nebo jeho odstoupení. Snažím se dostat blíž k pódiu, do toho mi píše kamarád, že stojí s partou uprostřed Václaváku, ať se k nim připojím. Stavím se na špičky, abych viděla, kolik je tu lidí. Do očí mi svítí slunce, přes hlavy ostatních daleko nedohlédnu. Někdo vedle mě říká, že je náměstí plné až dolů. Mačkám se mezi ostatními, chci se prodrat ke kamarádům, ale vypadá to jako nemožný úkol. Nemůžu se pohnout ani jedním směrem. „Na to, že nemám takovéhle tlačenice ráda, jsem překvapená, že tu jsem,“ směje se asi padesátiletá paní, se kterou stojíme nalepené vedle sebe. Píšu zprávu, že zůstávám, kde jsem. Začínám se rozkoukávat. Jsem ohromená, kolik přišlo lidí. Zaplavuje mě ohromná vlna sounáležitosti. Hned se také začínám ptát, co je potřeba k tomu, aby se svolala taková demonstrace? Večer se dočtu, že podle odhadů přišlo dvacet až třicet tisíc lidí. Nedá mi to a začnu pátrat po kontaktu na Šárku Fialovou, která demonstraci svolala, abych se jí zeptala, jak se to celé podařilo.

 „Prostě jsem v ten správný čas založila událost na Facebooku. Začalo se to šířit. Vůbec jsem nečekala, že se toho chytne tolik lidí,“ říká mi do telefonu. S organizací jí pomáhali kamarádi, každý si vzal na starost něco, od techniky po zvaní hostů. Byl to pro všechny velký stres, neustále zvonil telefon, byly kolem toho různé zmatky. Ozývali se také lidé s námitkami ohledně zvaní politiků. „Myslíme, že se obávali, že chceme založit politickou stranu, což jsme tak vůbec nezamýšleli.“ Šárka Fialová hodnotí celou akci dobře, má radost, že začaly samovolně vznikat další akce, debaty a přednášky. „To byl také jeden z našich cílů, aby se společnost začala trochu víc zajímat o to, co se děje.“ Ptám se, jak se jim podařilo zapojit tolik dalších měst mimo Prahu. „Regiony se zapojovaly samy. Někdo z obyvatel zjistil, že se v jeho městě zatím nic nepořádá a pustil se do toho. Bylo to celé spontánní, což je skvělé.“ Na otázku, zda teď plánují nějakou další demonstraci, odpovídá, že zatím nic, ale pokud nastanou okolnosti, které to budou vyžadovat, určitě nezůstanou pasivní.

Říkám si, jak je to povzbuzující vidět, jak silnou občanskou společnost tvoříme. Kolik lidí je odhodlaných ukázat svou nespokojenost a bojovat za lepší budoucnost. Jak jednoduché je v dnešní době svolat protest. Stačí ve správný okamžik vytvořit na internetu událost a do týdne vyjdou do ulic desítky tisíc lidí. Pár kliknutí, správně pojmenovat, co nás frustruje, a ostatní se už děje samo. Je to důkaz, že nám osud naší země není lhostejný. Záleží nám na tom, kde žijeme. Dokážeme najít společný cíl a za tím jít. Umíme se spojit. A v tom je velká síla. 



úterý 16. května 2017

Věčné nestíhání

Čekám na autobusové zastávce na Nových Butovicích a krátím si chvíli, jak se dá. Stejný osud sdílím s celou skupinou lidí, podle všeho většinou jinonických studentů. Ti, co mají to štěstí, a potkali nějakého známého, se úspěšně socializují; já na jejich známostech parazituji, když ke mně občas dolehne útržek jejich rozhovoru. Většinou obsahuje slova jako přednáška, zápočet a státnice. Je zde však ještě jedno slovo, které se ozývá snad vůbec nejčastěji: „Nestíhám.“

Nestíhání je, dalo by se říci, antropologická konstanta studentství. Ze zkušenosti vím, že student je proti tomuto pocitu zcela imunní pouze v krátkém období bezprostředně po složení poslední zkoušky, pakliže se tak stalo ve zkouškovém období, ti šťastnější to zvládnou ještě první týden v semestru. Pak už je však studentův osud zpečetěn. Nestíhá.

Soudím, že vinu za to nenese jen student sám, neboť všudypřítomný pocit nestíhání v něm velmi silně posilují pedagogové. Stačí si přečíst materiály k libovolné souborné zkoušce – a zjistíte, že začít loni bylo pozdě. Když si například chcete najít knihu k překladu, shledáte, že byste měli její téma volit podle tématu své bakalářské práce. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale jestli mi někdo ukáže studenta, který ve třetím semestru bakalářského studia věděl, o čem bude jeho bakalářská práce a podle toho knihu k překladu vybíral, seznám, že zázraky se dějí.

Nejen písemné dokumenty apelují na studentovo svědomí. Na prvních přednáškách vyučující výklad o obsahu a skvělostech svého předmětu nezřídka doplní varovným konstatováním, že přípravu byste rozhodně neměli podcenit a nejlépe je začít rovnou teď, jinak to nestihnete (celá scéna bývá dokreslena seznamem povinné literatury alespoň o 2 stranách formátu A4). Někteří vyučující přilévají s gustem olej do ohně i během semestru, například když se zčistajasna otočí k auditoriu a praví „A teď zvedne ruku ten, kdo už začal s četbou...“ a následně pátravým pohledem pročesávají publikum. Odvážlivce, kteří mají dost kuráže k tomu, aby se ke své studijní iniciativě přiznali, bude pravděpodobně do konce jejich dnů provázet neodvolatelná aura šprtství, a pakliže se rychle nenajde někdo, kdo je s přípravou opravdu hodně pozadu, bude přítomná studentská obec odcházet z posluchárny značně deprimována.

Jednu věc je však notorickému nestíhání třeba přiznat: dokáže vést k opravdu značným výkonům. Pakliže to s ním hrubě nepřeženeme, můžeme zvládnout nevídané, dosáhnout výsledků, o nichž se nám nesnilo, či skloubit aktivity, které se zdály být neslučitelné. Snad na tohle myslí naši vyučující, když sepisují seznamy literatury a doporučení k velkým zkouškám. Je to ironické, ale kdybychom neustále nestíhali, snad bychom toho tolik nestihli.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, autobus dobíhají poslední opozdilci a s jazykem na vestě naskakují do vozu. Možná díky svému zpoždění stihli dočíst texty na dnešní seminář nebo se ještě před testem podívat na probíranou látku, kdo ví. Vyrážíme k Jinonicím.

úterý 2. května 2017

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z FHS. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

středa 26. dubna 2017

O chronických čtenářích

Je bezmála vědecky prokázáno, že adaptace na prostředí FHS s sebou nese všemožné vedlejší účinky na studentský organismus, a to zejména v důsledku dramatického navýšení množství přijímaných odborných textů. Tedy: jelikož toho musíte načíst strašně moc, je poměrně reálná možnost, že začnete číst pořád a všude. Ze čtenáře normálního stává se tímto čtenář chronický.

Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.

Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).

Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.

Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.

středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.


úterý 11. dubna 2017

Óda na Kodaň a Paradox homogenní rozmanitosti

Kodaň je jiná. Je živá, barevná, pulzující, přesto čímsi kompaktní. Je stálicí mezi nejekologičtějšími a nejzelenějšími městy Evropy. Je metropolí v pravém slova smyslu, rájem cyklistů a mekkou gastronomie. Jen s tím se ale nespokojí. Má vysoké cíle. Jedním z nich je stát se do roku 2025 prvním uhlíkově neutrálním městem na světě.

Nejen proto se stala mou vyvolenou při výběru (mého již druhého) výměnného studijního pobytu v zahraničí. Ten první proběl v roce 2013 v nedalekém švédském městě Malmö. Od té doby, vše co bylo švédské, bylo hezké, vše co bylo hezké, bylo jako švédské. A od září 2016 posouvám míru toho všeho hezkého o úroveň výš na “skandinávské“.


The Bicycle Snake Bridge Copenhagen
The Bicycle Snake Bridge Copenhagen

Co se mi na Kodani nejvíce líbí? Mimo cyklistickou kulturu, která dle Dánů není žádnou kulturou, ale genem, je to právě množství zeleně. Všudypřítomnost parků uprostřed moderní městské infrastruktury je to, co dělá Kodaň tak výjimečnou. V tomto ohledu sehrálo nejdůležitější roli městské plánování a vytvoření dokumentu obsahující principy regionálního rozvoje území, tzv. Finger Planu. Ten se snaží zabránit nekoordinovanému růstu města, který postrádá jednotný koncept. Mapa města připomíná ruku s prsty – jednotlivé prsty představují hlavní linky S-trains, kolem kterých plán umožní výstavbu a zároveň se tak elegantně zajistí dopravní dostupnost a zamezí přetíženost městské veřejné sítě. Prostory mezi jednotlivými prsty jsou naopak nezastavitelné – zamezí tak nekontrolovatelnému rozpínání města do krajiny, zajistí dostatek zeleně a skvělou přístupnost krajiny. Jednoduché a funkční.


(zdroj: musemcgill.wordpress.com/case-studies/copenhagen-denmark)
Amager National Park 

Kodaň je jedním z nejlepších příkladů důkladně promyšleného a funkčního územního plánování, které zajišťuje ty nejlepší podmínky pro život ve městě. Prosperita celého regionu se navíc výrazně zvýšila díky břehů Öresundu mezi Dánskem a Švédskem, otevřením Öresundského mostu v roce 2010. Váš první větší výlet z Kodaně bude proto pravděpodobně směřovat do Švédska. Öresundský most je jedním z nejdelších mostů v Evropě. Má unikátní konstrukci, která je z části tvořena vysutými mosty, z části uměle vytvořeným poloostrovem a co je nejzajímavější, z části podmořským tunelem. Vlaky jezdí každých patnáct minut a cesta trvá půl hodiny. Z Kodaně vás vlak pod mořskou hladinou doveze do nejjižnějšího švédského města Malmö, a i když jste stále ve Skandinávii, budete si připadat tak trochu jako v jiném světě. Švédové jsou odlišní, řekla bych až speciálně odlišní. Jsou precizní, umírnění, stále usměvaví, ale také tak trochu uzavření a tajemní. Vše funguje tak, jak má, jednou za čas se to ale může zdát jako stereotyp. Když se nám tenkrát v Malmö zastesklo po Praze, jeli jsme do Kodaně. Dánsko je nám oproti Švédsku v mnohém více podobné. Dánové svůj národ dobrovolně a v úctě stigmatizují jako „wet culture“. Kvůli pivu. Naopak ve Švédsku je poloviční prohibice a alkohol nelze koupit jinde než ve specializovaných obchodech Systembolaget, které mají navíc velmi omezenou provozní dobu. Stačí tedy znovu přejet Öresundský most a připadáte si víc jako doma. Švédsko ale určitě navštivte. Je to země krásná, s nádhernou a bohatou krajinou. A tím se dostávám k tomu, co se mi na Kodani (obecně na Dánsku) vlastně nelíbí: i přes neskutečnou rozmanitost je paradoxně homogenní. Je to země placatá a kopec tu ani nehledejte. Až se o to pokusíte, zjistíte totiž, že jste ho už čtyřikrát přešli tam a zpátky, marně
vyhlížejíce nějakou tu špičku.








Kodaň vám každopádně učaruje. Chrání svou historii, ale nebojí se experimentů. Ztělesňuje souhru tradičního komfortu a moderní elegance. Každý si zde najde své. Velikostně je tak akorát, aby se všude dalo pohodlně dojet na kole. A co kolo a pivo? Platí tu nepsané pravidlo, že dokud jsi sám schopen na kole jet, jedeš. Předpokládá se totiž určitá míra sebereflexe. Kodaň je čistší Berlín, funkčnější Praha (ale bez kopečků a s čtyřikrát dražším pivem), je to město pro lidi. Město, kterému se člověk nemusí podřizovat. Stačí ho respektovat a učit se z něj. 



Tereza Hodúlová
studentka navazujícího magisterského oboru Sociální a kulturní ekologie na FHS UK, aktuálně se nachází na studijním stipendijním pobytu v Kodani v rámci programu Erasmus+

čtvrtek 6. dubna 2017

Nezapomeňte na kapesník

V tramvaji potkávám Lídu. Spěcháme na hodinu. Dneska máme ještě se dvěma spolužačkami učit. Čeká nás dvouhodinovka s Danou Moree. Nikdy se nejedná se o obyčejnou výuku. Sami si zkoušíme, jak předávat ostatním informace nebo moderovat. Bavíme se o alternativních přístupech ke vzdělávání. O školách. O tom, jak lépe učit. Přečetly jsme s holkami texty od Boala, Deweyho a Freiereho. Den před tím jsme se sešly v kavárně. Promýšlely aktivity, které se třídou provedeme. Naplánovaly, vymyslely, těšily se. Teď už to jen předvést v praxi.

Boal píše o divadlu. Popisuje hry, které pomáhají hercům být vnímavější, pozornější, lépe se vžít do nové role. Stejně tak se to dá využít u žáků. Nechat je zakusit novou zkušenost. Ukázat, co všechno dělají ve svém životě mechanicky. K čemu je to dobré a v čem to naopak může brzdit? Boal popisuje spoustu cvičení zaměřených na smysly, pohyb, představivost, emoce. A také na paměť. Napadá nás, že jednu takovou aktivitu vyzkoušíme. Domlouváme se, že na začátku Lída namaluje na tabuli obrázek, který já následně nenápadně smažu. Zaznamená to někdo? Lída bude mezi tím seznamovat ostatní s body dalšího programu. Pozornost bude napřena na ní a malůvku určitě nikdo ani nezpozoruje. Na konci hodiny se na to ostatních zeptáme. To bude pro všechny překvapení! Zajisté si na obrázek nikdo nevzpomene.
  
Plán je jasný. Vlítneme do třídy a jdeme na věc. S Lídou na sebe mrkneme, ta se vrhne k tabuli, bere do ruky fixu a kreslí obrazec, zatímco já uvádím hodinu. Pak si s Lídou vyměníme pozice. Ona začíná vykládat. Na mně teď je, abych nepozorovaně obrázek smazala. Jenže. Kde je sakra houba? Rozhlížím se kolem. Nikde ji nevidím. A do háje. Dívám se na stůl, držátko, nikde není. Co teď? Smazat to rukou? To by byl trapas. Tak jedině kapesníkem. Jako by nic se přesunu ke kabelce. Lída ostatním něco objasňuje a já vytahuji bílý kapesník. Přicházím k tabuli a mažu vše, co na ní bylo. Tak. Hotovo. Oddechnu si. Nikdo určitě nic nespatřil.

Hodina běží jako po másle, střídáme se s dvojicí, která má na starosti další část. A pak se s Lídou vracíme zpátky na plac. „Teď bychom se vás na něco chtěly zeptat,“ řeknu důležitým hlasem a jsem celá napjatá. „Všimli jste si, co bylo na začátku hodiny na tabuli?“ K našemu překvapení třída sborově popíše obrazec, o kterém jsme si myslely, že ho nikdo ani nepostřehl. Zírám. „Sakra, tak to jste nás teda překvapily,“ uznáváme. „My si spíš říkaly, proč mažeš tabuli kapesníkem, když tamhle nahoře je houba,“ ukáže jedna spolužačka prstem. „Cože?!“ vyhrknu. Otočím se a doopravdy spatřím v horním rohu tabule připevněnou houbu, které jsem si před tím ani nevšimla. Chytám se za hlavu.

Dana Moree se smíchem přebírá roli. Společně rozebíráme, co se nám povedlo a co ne. Dostaneme se ke kapesníku. „Tohle byl náhodou skvělý příklad toho, jak pracuje lidská pozornost. Vždy zaujme to, co je nějakým způsobem silnější. Všichni si všimli, že Hanka maže tabuli kapesníkem a nechápali proč. Bylo to něco nezvyklého. Neautomatického, jak o tom ostatně píše Boal. A proto to přitáhlo zraky všech. Co v tu chvíli říkala Lída?“ zeptala se. Nikdo netušil. Náš plán, že Lída zabaví ostatní, nevyšel. Celá třída sledovala mě, jak se kradmo pohybuji po místnosti, zoufale hledám houbu a nakonec sahám po kapesníku. „Vidíte, že když se při hodině stane něco nečekaného, upoutá to pozornost ostatních a vy s tím nic nenaděláte. Je to zkrátka silnější vjem a mohli byste se stavět na hlavu, zájem druhých v té chvíli nezískáte,“ pokračuje Dana.

Chybami se člověk učí. Díky našemu nepovedenému představení víme, jak to chodí s pozorností při výuce v praxi. Co má silnější energii, je zkrátka výraznější a ostatní to tak budou vnímat. Tak až budete někde něco prezentovat nebo vykládat, mějte tohle na paměti. A nezapomeňte mít po ruce svůj bílý kapesník.

Hana Pejřimovská
studentka navazujícího magisterského oboru Studia občanského sektoru na FHS UK

úterý 4. dubna 2017

Co s vámi provede FHS

Být FHSák, to není jen tak. Ne že by to byla přímo diagnóza, to by bylo přeci jen poněkud přehnané tvrzení, ale v momentě, kdy vezmete své studium na FHS vážně, projdete určitými nevratnými změnami. Studium si proto dobře rozmyslete a na fakultu vstupujte jen na vlastní nebezpečí. Opravdu chcete, aby se vám stalo následující?

1) Samostatnost

Střední škola k samostatnosti zpravidla vůbec nevede; na FHS je ale vše jinak – dá se říct, že první sestavování a zapisování rozvrhu je jakási fakultní iniciace. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to proces obdobně náročný a traumatický jako souboj holýma rukama s anakondou (více viz literatura k Úvodu do antropologie), a to i přesto, že první semestr studia oplývá suverénně největším množstvím povinných předmětů. Tíže volby je jen na vás, to, zda během semestru něco děláte, povětšinou také. Souborné zkoušky pak stojí jen na vaší samostatné práci: nikdo za vámi nepráská bičem, nikdo vás nekontroluje. Ze středoškoláka, zvyklého na onen bič v podobě průběžných testů a zkoušení prakticky neustále, se stane FHSák, ponechaný sám sobě. Netřeba dodávat, že zvyknout na takovou svobodou i odpovědnost zpravidla není bezbolestné. Ale jak jednou přivyknete, už nikdy nechcete zpět.

2) Sociální status

Ať už jste navštěvovali libovolnou střední školu, pravděpodobně jste nemuseli po vyslovení jejího názvu čelit impertinentním otázkám, zmateným pohledům a nechápavým grimasám. Garantuji vám, že na FHS se tohle okamžitě změní. Naši fakultu lidé totiž zpravidla neznají, a když ji znají, tak zpravidla z toho důvodu, že slyšeli, jak je špatná. Sociální status studenta například osmiletého gymnázia, v obecném povědomí patrně jedné z nejprestižnějších variant středního školství, tak na FHS dostane pěkně zabrat: najednou studujete na fakultě, jejíž existenci nebo kvalitu (v nejhorším případě obojí) musíte obhajovat pokaždé, když vyslovíte její název (o tom ostatně pojednává samostatný článek) – pomůže vám při tom jedině Univerzita Karlova, jejíž jméno zpravidla zabírá a lze se jím tedy v případě potřeby zaštítit. Celá tahle anabáze vede k větší empatii a lepšímu uvědomění toho, co studujete a proč a co vlastně chcete dělat se životem, ale co si budeme vykládat, také to občas pěkně leze na nervy.

3) Nesnesitelná vzdělanost

Tento bod se vztahuje zejména na ty, co studium vezmou opravdu vážně, neboť na FHS stoprocentně platí, že kolik úsilí do studia vložíte, tolik se vám vrátí. V momentě, kdy projdete prvním ročníkem, a nahlédnete mnohost perspektiv jednotlivých humanitních oborů, zatočí se vám hlava. V dalších semestrech už se vám točí jen víc a víc, až jednoho dne náhle zjistíte, že vaše názory prošly hlubokou proměnou, že lidé, které jste kdysi obdivovali, už vám mnohdy připadají celkem obyčejní, a že některé velmi chytře vypadající názory jsou vlastně docela hloupé. Začne vás vytáčet černobílé uvažování a vidění světa (nezřídka doběla) ještě mnohonásobně víc než předtím. Spousta věcí vám dojde a zapadne do sebe; spousta věcí vás začne štvát. Mnoho věcí se strašlivě zkomplikuje, jiné se zase velmi zjednoduší. Ztratíte spoustu iluzí a také spoustu předsudků. Někdy dokonce dojde na to, že se vás zeptají, jestli „takovéhle osvícení zažívá na té fakultě každý“, jindy třeba uslyšíte, že jste už skoro „nesnesitelně vzdělaní“ a „jestli máte odpověď fakt na všechno“. Stane se to, ani nebudete vědět jak.

Studium na FHS se zkrátka neobejde bez následků. Jsou to následky, jichž si zpravidla všichni, kdo se cítí být FHSáky, nesmírně váží – a díky nimž jsou ochotni fakultě odpustit nejeden šedivý vlas a nejednu vrásku, které jim za léta studií přibyly. Ale také jsou to následky, kvůli kterým se budete mnohdy chytat za hlavu a lomit rukama. Jak totiž pregnantně říkává jeden nejmenovaný vyučující: „Uchazečům vždycky říkám: nechoďte tam! Poznáte pravou hodnotu poznání a pak už vám nebude pomoci!“ Myslím, že je to neobyčejně přesné. Tak totiž FHS odplácí.

sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.