pondělí 21. srpna 2017

Když krvácejí vlajky


Dnes je 21. srpna 2017. Před 49 lety u nás byla uspořádána báječná přehlídka vojenské techniky. Pokud bych byl tenkrát tak stár jako dnes, báječně bych si to užil. Snad jen ty krvavé vlajky…

Nikdy nepřestane být nutné připomínat si historii. Paměť má totiž jednu ošklivou vlastnost – mizí. Navíc není jednoduché ji někomu předat. Těžko si dnes představit, jak se cítili lidé, kteří si mohli onu vojenskou přehlídku užívat zpoza oken vlastních bytů a domů. Málokdo dnes ví, jaký rachot vydává tank jedoucí po asfaltové silnici. Málokdo ví, jakou spoušť za sebou zanechá. Málokdo slyšel nadzvukové letadlo burácející nízko nad zemí. Málokdo slyšel hudbu pálícího samopalu. Málokdo slyšel křik toho, kdo potkal pozdravení samopalu z blízka. Ten řev trhá uši a rozbíjí okna. Při tom řevu se umírá a ohýbají se záda. V tom řevu krvácí vlajky.

Byli tací, co mají takové přehlídky rádi. Ani krvavé vlajky jim nevadily. Jsou tu i dnes. Rádi by tanky za okny. Rádi by rudé hvězdy. Hvězdy na ruských tancích jsou dnes ale stejné jako ty dřív.

středa 16. srpna 2017

Zápis předmětů – jak na to

Mohlo by se zdát, že se jedná o banalitu. Je to ale pár minut, které můžou rozhodnout o tom, jestli vás bude nadcházející semestr bavit, budete mít dostatek kreditů a taky jestli vám to k něčemu bude. Co k tomu tedy člověk na FHS potřebuje? To záleží na tom, jaké předměty si chce zapsat. Nerada bych některým vyučujícím křivdila, ale některé předměty jsou zkrátka výrazně oblíbenější než jiné. A v den zápisu tak často dochází k tomu, čemu se familiárně říká klikací závod.

Jak tedy na to?

Základem je kvalitní příprava, jednoduše musíte jasně vědět, co chcete. Několik hodin (nebo klidně dní) předem si připravte předměty, které si chcete zapsat. Jedná se o většinu kreditů, takže není radno přípravu podceňovat. Kromě toho, kolik kreditů potřebujete, které dny chcete do školy chodit, které předměty by vás dle popisu v sylabu mohly teoreticky bavit a zajímat, je důležité myslet také na nějakou kreditovou rezervu. To znamená, že ne všechny předměty musíte splnit na první pokus a je proto dobré počítat s nějakou rezervou. Místo předmětů za 25 kreditů proto volte například 35.
Je také dobré mít nějaký plán B. Pokud si najdete x předmětů, které si chcete zapsat, a v danou minutu vám vypadne internet, může se stát, že se vám nepodaří si žádný z nich zapsat. Pak přichází zmatek a zapisování čehokoli z nabídky, což se může vymstít. Tím se dostávám ke druhému předpokladu úspěchu, a tím je kvalitní internetové připojení. Zkrátka zařiďte, aby si sourozenec zrovna nestahoval filmy atp.

Pořadí předmětů. Velice důležitý předpoklad úspěchu. Ve zkratce – nejprve klikáme na blokáče a předměty jako lidská sexualita, u kterých je předpoklad velkého zájmu studentů.
Absolutní nezbytností pro bezchybný zápis předmětů je přesná časomíra. A pozor, zápis se může spustit třeba o minutu dříve, sbližte se proto co nejdříve s tlačítkem F5.
Toť vše. Snadné že?

P.S.: Pokud vám přeci jen nějaký vysněný předmět neklapne a nechce se vám čekat do příštího semestru, napište vyučujícímu či garantovi předmětu email a/nebo přijďte na první hodinu. Pokud je to v jejich možnostech, zapíšou vás nad limit.
Máte i vy nějaký tip, jak na to? Podělte se s námi.

čtvrtek 10. srpna 2017

Může být studium bez povinné docházky efektivní?

Pouze tři povolené absence, 80 % nutná docházka jinak nebudete mít možnost jít ke zkoušce? Na FHS? Ano, ale pouze na některých předmětech. Většinou na těch povinně volitelných nebo volitelných. Jedinou nutností u povinných předmětů je často „jen“ nějaká práce a/nebo zkouška. Znamená to tedy, že pokud chcete, nemusíte jít ani na jednu přednášku, vypracujete nějakou seminárku, přečtete knihy, naučíte se je a hurá ke zkoušce. Ale je to skutečně efektivní?

Za mě rozhodně ano. Velice rychle jsem se na tento systém adaptovala. Na první hodině každého předmětu se vždycky našel nějaký odvážlivec, který se většinou dost jasně vyučujícího zeptal: „A jak je to s absencí?“ a hned bylo jasno. Věděla jsem, že vzhledem k práci a k tomu, že miluji cestování, pro mě není reálné, abych byla každý týden v semestru každý den ve stejnou dobu na stejném místě, a tak jsem si cíleně vybírala většinu předmětů, které nepotřebovaly mít čárku u mého jména na každé hodině. I když některé mě svou zajímavostí nebo praktičností přesvědčily a chodila jsem na ně, jak to šlo. 

Na druhou stranu jsem ale osmi i vícehodinové cesty autobusem nebo vlakem trávila čtením knih, posloucháním oněch přednášek, na kterých jsem nebyla, děláním výpisků a přemýšlením o tom, co to vlastně čtu bez toho, aby mě kdokoli nebo cokoli kromě občasných výmolů rušilo. Pokud jsem si s něčím skutečně nevěděla rady, vždycky jsem se mohla obrátit na starší spolužáky anebo profesory, kteří mi většinou na (jasně formulovaný a konkrétní) dotaz rádi odpověděli anebo mi poradili, jak problém vyřešit.

Věřím, že ne všem tento systém vyhovuje (a pro všechny předměty ani není možný) a rádi si tedy volí takové přenášky či semináře, kde je po nich docházka vyžadována. Pro mě je ale skvělá ta možnost organizovat si učení podle sebe a být hodnocena pouze za výkon u zkoušek a kvalitu seminárních prací nebo výkon u kolokvií. A jak to máte vy?

pondělí 7. srpna 2017

Únik před hrozivým koncem světa

 „A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce. „Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.

 „Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“ nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte? Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč by to tak mělo bejt?“

Než se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do dalších nejděsivějších scénářů konce světa.

Nezajímá ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář, který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“ Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí, ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.

„Tak zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi, kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat, nohy mám teď jako v bavlnce.  

středa 19. července 2017

„Cože, ty jsi na FHS chtěla?“ aneb exotem hned první den

„Ano! Vzali mě!“ Jako by to bylo včera, měla jsem ještě před maturitou a už jsem věděla, že jsem přijatá na vysokou, na kterou jsem chtěla. Další přijímačky už tedy nebyly potřeba a maturita byla jen nutností k tomu, abych mohla konečně nastoupit na svojí vysněnou fakultu. Jak se ale ukázalo, zdaleka ne všichni se mnou moje nadšení z FHS sdíleli.

První den jsme se začali seznamovat s novými spolužáky a nejsem si jistá, ale řekla bych, že otázka „Cože, ty jsi sem chtěla?!“ společně s vyděšeným výrazem poprvé zazněla zhruba po dvou minutách rozhovoru, hned po tom, co jsme se všichni představili. „No jasně,“ řekla jsem trochu naivně. Z jejich výrazů bylo jasné, že jsem v tom pravděpodobně sama. Ale jak to? Ukázalo se, že pro velké množství mých spolužáků funguje FHS jako záložní plán. Co si budeme povídat, překlad z cizího jazyka se slovníkem v ruce nabízí pro mnohé jakýsi pocit jistoty.

Takže zatímco já jsem byla nadšená z toho, že si svůj rozvrh vytvářím sama, do školy můžu chodit jenom dva dny v týdnu, zvládnu u toho práci i spoustu koníčků, ostatní se rozčilovali nad tím, jak je možné, že musí do školy každý den třeba jen na jednu přednášku, že jim to nikdo pořádně nezorganizoval, nikdo jim neřekl, jaké předměty si mají vybrat, že některé jsou jenom klikací závody, že ke zkoušce nejsou jasně formulované otázky… a že to prostě a jednoduše není vůbec tak, jako na jiných školách. Na tom jsme se shodli, rozdíl byl jenom v tom, že přesně tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů pro výběr této fakulty.

V průběhu studia jsem si ale přeci jenom našla celou řadu spojenců z obou skupin a dnes mi někteří nově nastupující prváci píšou (ano, původně samozřejmě kvůli výpiskům) a čím dál častěji zjišťuji, že jsou na tom podobně jako tehdy já. Ale víte co? Ono nakonec nezáleží tolik na tom, co a jak to bylo na začátku, ale jaký je průběh a taky, jestli to dokážeme dotáhnout k úspěšnému konci. 

A jak to máte s FHS vy, záloha anebo jasná volba?

Lucie Džurdženiková

pondělí 17. července 2017

Úvaha o praktičnosti ve studiu

Co je potřeba pro to, aby člověk vystudoval FHS tak, aby si ze studia zároveň něco odnesl a zároveň si zachoval psychické (a vlastně i fyzické) zdraví? Při četbě požadavků k některým nejmenovaným souborným zkouškám člověka obestírají mrákoty. Někdy bych si přála žít přes sto let, abych dokázala všechno dopodrobna pročíst (ideálně v původním jazyce), pochopit, dát do souvislostí… To se ale nejspíš nestane, a protože máme jako studenti na přípravu ke zkouškám jen značně omezený čas, je třeba naučit se pracovat s tím, co je.

Kromě schopností spojených vyloženě se studiem (kritické myšlení, schopnost porozumět odbornému textu a dále s ním pracovat…) je proto důležitá i schopnost dobře si zorganizovat čas, správně odhadnout své možnosti a vybrat si takové předměty a u povinných zkoušek takové knihy, které pro nás budou zvladatelné. Tato praktická schopnost však s sebou nese i velké nebezpečí a to, že jí člověk propadne a místo toho, aby si vybíral předměty, které mu budou připadat důležité, knihy, které ho zaujmou, a vyučující, kteří pro něj budou inspirativní, bude vyhledávat vždy ty nejsnazší cesty, tedy předměty, za které je dost kreditů a přitom se tam nemusí moc chodit, knihy, které jsou krátké a nepříliš složité, a vyučující, kteří toho moc nechtějí.

Proti tomu stojí schopnost zájmu a radosti z poznávání a učení se nového – ta vás nutí přečíst si k EDK sedmisetstránkového Heera (protože kam se hrabou rolníci nebo dějiny populace na něco tak fascinujícího, jako jsou duchovní dějiny Evropy!), abyste pak trnuli hrůzou, když si uvědomíte, na co všechno pak může být u zkoušky tázáni, nebo si vybrat kurzy tak náročné na pravidelnou přípravu, že v podstatě přijdete o veškerý volný čas, přírodu uvidíte leda tak z okénka vlaku (a to jen v případě, že dojíždíte), vaši blízcí vás uvidí nejčastěji jako rozklepaný uzlíček nervů, ostatní (přátelé, známí…) vás neuvidí vůbec a o fyzické kondici bude lepší se vůbec nezmiňovat. Věnovat se tomu, co vás zajímá a co považujete za důležité, je smyslem studia, ale když neodhadnete dobře své síly, může to být zničující.

Bez schopnosti si dobře vybrat předměty, zorganizovat si čas a naplánovat přípravu na zkoušky není možné dostudovat, bez nadšení a radosti z učení však člověk promarní jedinečnou možnost poznávat a promýšlet nové věci a projde školou zcela nedotčen.

sobota 17. června 2017

Škola láska života

Snažíte se. V noci se budíte rozrušení, zda jste nezapomněli na to, co chtěla. Věnujete jí čas. Jste nervózní. Budete jí stačit? Děláte první poslední. A pak vás stejně odkopne. Jste zdrcení. Tolik nervů, tolik úsilí. A stejně je to málo? Má to vůbec ještě cenu?

Dlouhé hodiny čtete, co po vás vyžaduje. V potu píšete jednu esej za druhou. Plníte nadlidsky těžké úkoly. Zamýšlíte se nad složitými otázkami. Vydáváte ze sebe maximum. „Víc už přece ani nemůžu udělat,“ říkáte si. Jste vyčerpaní, unavení, na pokraji sil. „Co víc po mně ještě chce?“ ptáte se zoufale. Padáte pod tíhou knih. Klepou se vám ruce. Máte sevřený žaludek, nic nejíte. Rozrušeně čekáte na každý její verdikt. Dává si pěkně načas. Nechává vás v nejistotě. „Jak může být tak zlá?!“ nechápete. Trpíte. Úpíte bolestí. Máte tiky, noční můry, jste zralí na psychologa. Výsledky vám oznámí s ledovým klidem. A vy se propadnete do hlubin beznaděje. Zase neúspěch.

Dostanete vztek. Tak to teda ne! Nestačím ti? Víš co? Najdu si jinou. Pohodovější! Méně náročnou! Někoho, kdo mě nebude chtít jen pro sebe. Jiná mi dovolí mít víc volného času. Budu svobodnější. Budu se konečně moct nadechnout. A možná mě za něco i pochválí, víš? Přijme mě. Ocení!

Jí je úplně jedno, jak kvůli ní vyvádíte. Zůstává klidná, nic s ní nehne. „Ona snad nemá soucit, ani špetku slitování!“ vzlykáte s hlavou v dlaních. „To o mě vůbec nestojí?“ ptáte se nechápavě. Jak je to nefér. Prohlašujete, že je konec. „Už nikdy víc nepřijdu!“ Nechává vás být, ať si klidně jdete. Jste jí upřímně jedno. Ničí vás to.

A pak se vyspíte, odpočinete si, najíte se. Vyjdete po dlouhé době ven, málem jste zapomněli, jak je tam krásně. Ach, to slunce jak příjemně hřeje! A ten les jak voní! A kamarádi jaká je s nimi legrace! Přijdete na jiné myšlenky. Načerpáte energii. Rána se zacelí. Máte zase sílu. A po čase se rozhodnete to zkusit znovu. Prostě vám to nedá. Přece to jen tak nevzdáte! Ano, je náročná. Jenže je to královna všech královen. Má své postavení, zná moc dobře svou hodnotu. Ví, co si může dovolit. Je známá a vážená. Tolik studentů před vámi se do ní zamilovalo a nedokázalo od ní odejít, i když je opětovně odmítala. A vy jste se stal jedním z nich. Znovu o ni začnete usilovat. Stanete se lepším. Vytrvalejším. Budete o ni bojovat. Jednou se na vás mile usměje. Dokončíte ji. Ano, absolvujete Fakultu humanitních studií, odkráčíte po červeném koberci s hlavou vztyčenou a diplomem. Bude vám gratulovat. Uzná vaši trpělivost. Poklepe vás po ramenou. Máte na to. A třeba za mnoho let i zapomenete, jak krutá byla. Budete na ni s láskou vzpomínat a prohlašovat: „To byla jedna z nejlepších věcí, která mě v životě potkala.“

pondělí 5. června 2017

Pár tipů k Úvodu do historie

Jen málokterá zkouška bakalářského studia na FHS je opředená tak děsivou pověstí jako Úvod do historie. Kdo alespoň na půl ucha nezaslechl historky o studentech, kteří přečetli všechnu literaturu, a stejně je vyhodili, ten snad doopravdy nestuduje. Jenomže realita není tak černobílá a úspěch u zkoušky můžete ovlivnit nejen četbou textů a znalostí dat. Proto vám dnes přináším několik tipů, které mi plnění tohoto atestu usnadnily a které by snad mohly pomoci i vám.

1) Zmenšete písmo a pište od kraje ke kraji. Zvlášť jestli máte velkorysý rukopis a dvěma větami zvládnete pokořit papír velikosti A4, byste si tenhle bod měli vzít k srdci. Jelikož je na odpovědi poměrně málo prostoru (obzvlášť u osmibodových otázek), je ve vašem zájmu písmo zmenšit natolik, aby se vám do těch pár řádek vešel menší sloh. Když budete psát od kraje ke kraji, budete mít místa o to víc. Ale pozor – pište čitelně!

2) Pište v celých větách. Údajně se množí případy, kdy studenti píší k otázkám jen body; jak jsou na to zvyklí při psaní poznámek. To velmi výrazně nedoporučuji – šanci na úspěch to podstatně snižuje. Pište v celých větách, a to pokud možno tak, aby na sebe věty navazovaly a tvořily alespoň jakýs takýs celek. Stejně jako povinné texty mají vždy nějakou hlavní myšlenku a hlavní sdělení a fakta jsou tam uvedena zejména jako důkaz a pro ilustraci, by měla i vaše odpověď tuto myšlenku mít (a dat využívat také zejména jako důkazů) – a toho lze dosáhnout jen víceméně souvislým textem.

3) Tenhle bod je pravděpodobně nejpodstatnější: opravdu odpovídejte na zadání! Raději si ho přečtěte dvakrát, než abyste psali něco jiného. Když napíšete hotový sloh, ale neodpovíte na otázku, která vám byla položena, nebude vám to nic platné. K tomuto tématu se vyjádřil i doc. Horský v rozhovoru pro fakultu, když řekl (mírně zkráceno): „Klasická ukázka je jedna oblíbená otázka: jaký je podle Ernsta Troeltsche rozdíl mezi církví, sektou a mystikou. V naskenovaných studijních textech se k tomu váží zhruba čtyři stránky, navíc je to tam skenované z mého vlastního exempláře, který mám bohatě podtrhaný, čehož si také lze všímat. Jsou tam zavedená dvě kritéria a třemi větami se dá ten rozdíl popsat. Máme ale zkušenost, že velká část lidí, když dostane tuto otázku, má tendenci napsat co možná nejvíc dat, která si pamatují z církevních dějin. Ale na to my se neptáme!“ Docent Horský v tomtéž rozhovoru uvedl, že podobná nedorozumění jsou u historických atestů velmi obvyklá a že pravděpodobně právě ona stojí za strašlivou pověstí historie na FHS. Proto je třeba si zadání vždy pořádně přečíst a uvědomit si, co se v něm doopravdy chce. Většina otázek směřuje k myšlence toho kterého textu, jde tedy o to ji vystihnout tak, abyste opravujícího přesvědčili o tom, že jste ji pochopili. Když to zvládnete, máte vyhráno.

Pakliže se po přečtení tohoto článku cítíte zcela ochromeni a máte pocit, že Úvod do historie nikdy nemůžete úspěšně absolvovat, nevěšte hlavu. Když nenecháte vše na poslední chvíli a na výpiscích po spolužácích, jsou vaše šance na úspěch poměrně vysoké. Znám mnoho lidí, kteří Úvod do historie splnili napoprvé. Nevidím jediný důvod, proč by se totéž nemohlo podařit i vám.

pondělí 22. května 2017

Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.

Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

pátek 19. května 2017

Umíme se spojit

Středa 10. května, přijíždím metrem na Muzeum, vystupuji nahoře na Václavském náměstí. Kolem mě proudí davy lidí, je 18:00, právě začíná demonstrace s názvem Proč? Proto!. Záměry jsou dva: odvolání ministra financí Andreje Babiše a ústavní žaloba na prezidenta, nebo jeho odstoupení. Snažím se dostat blíž k pódiu, do toho mi píše kamarád, že stojí s partou uprostřed Václaváku, ať se k nim připojím. Stavím se na špičky, abych viděla, kolik je tu lidí. Do očí mi svítí slunce, přes hlavy ostatních daleko nedohlédnu. Někdo vedle mě říká, že je náměstí plné až dolů. Mačkám se mezi ostatními, chci se prodrat ke kamarádům, ale vypadá to jako nemožný úkol. Nemůžu se pohnout ani jedním směrem. „Na to, že nemám takovéhle tlačenice ráda, jsem překvapená, že tu jsem,“ směje se asi padesátiletá paní, se kterou stojíme nalepené vedle sebe. Píšu zprávu, že zůstávám, kde jsem. Začínám se rozkoukávat. Jsem ohromená, kolik přišlo lidí. Zaplavuje mě ohromná vlna sounáležitosti. Hned se také začínám ptát, co je potřeba k tomu, aby se svolala taková demonstrace? Večer se dočtu, že podle odhadů přišlo dvacet až třicet tisíc lidí. Nedá mi to a začnu pátrat po kontaktu na Šárku Fialovou, která demonstraci svolala, abych se jí zeptala, jak se to celé podařilo.

 „Prostě jsem v ten správný čas založila událost na Facebooku. Začalo se to šířit. Vůbec jsem nečekala, že se toho chytne tolik lidí,“ říká mi do telefonu. S organizací jí pomáhali kamarádi, každý si vzal na starost něco, od techniky po zvaní hostů. Byl to pro všechny velký stres, neustále zvonil telefon, byly kolem toho různé zmatky. Ozývali se také lidé s námitkami ohledně zvaní politiků. „Myslíme, že se obávali, že chceme založit politickou stranu, což jsme tak vůbec nezamýšleli.“ Šárka Fialová hodnotí celou akci dobře, má radost, že začaly samovolně vznikat další akce, debaty a přednášky. „To byl také jeden z našich cílů, aby se společnost začala trochu víc zajímat o to, co se děje.“ Ptám se, jak se jim podařilo zapojit tolik dalších měst mimo Prahu. „Regiony se zapojovaly samy. Někdo z obyvatel zjistil, že se v jeho městě zatím nic nepořádá a pustil se do toho. Bylo to celé spontánní, což je skvělé.“ Na otázku, zda teď plánují nějakou další demonstraci, odpovídá, že zatím nic, ale pokud nastanou okolnosti, které to budou vyžadovat, určitě nezůstanou pasivní.

Říkám si, jak je to povzbuzující vidět, jak silnou občanskou společnost tvoříme. Kolik lidí je odhodlaných ukázat svou nespokojenost a bojovat za lepší budoucnost. Jak jednoduché je v dnešní době svolat protest. Stačí ve správný okamžik vytvořit na internetu událost a do týdne vyjdou do ulic desítky tisíc lidí. Pár kliknutí, správně pojmenovat, co nás frustruje, a ostatní se už děje samo. Je to důkaz, že nám osud naší země není lhostejný. Záleží nám na tom, kde žijeme. Dokážeme najít společný cíl a za tím jít. Umíme se spojit. A v tom je velká síla.