čtvrtek 29. září 2016

Jižní Francie aneb Úsměv od ucha k uchu

O jižní Francii si toho můžeme spoustu přečíst, je možné vidět obrazy či fotky nebo slyšet někoho vyprávět. Zdá se mi však, že ke skutečnému nahlédnutí pod závěs tajemství tohoto kraje je třeba nechat jej na sebe působit bez prostředníků. Když jsem obdržel program našeho fakultního výletu, jistě jsem ta jména znal nejen z historie. Vienne, Orange, Nimes, Avignon, Montpelier, Arles, Marseille, Lyon – ta jména zná každý. Pro nás jsou však nyní spojena s chutěmi, vůněmi, pohledy, sluchovými vjemy i doteky, které se dají jen těžko předat někomu dalšímu.

Jistě, dá se vyprávět o kraji rozpáleném babím létem, které si u nás dovedeme jen těžko představit. Dva měsíce vytrvalého horka přibližujícího se ke čtyřiceti stupňům Celsia krajinu promění do rázu čistě středomořského. I v září je teplota pro Středoevropana místy až nepříjemná a to, že se jedná vlastně již o babí léto, připomenou pouze místní domorodci v kalhotách a sacích, nonšalantně se procházející po širokých bulvárech měst s širokými úsměvy na tvářích. Jižní Francie je vlastně plná širokých úsměvů na tvářích. A aby ne. Dva a půl tisíce let neustálé lidské kultivace udělaly z této krajiny velmi přátelské prostředí pro život. Malebná města, jejichž historie je daleko starší než jakékoliv zmínky o našem "národu", dávají tušit, že se nacházíme na místě neobyčejného rozkvětu. S širokými úsměvy mají také leccos do činění předlouhé lány vinic neuvěřitelně dobrého vína. Proč tedy popisovat cíle našich putování, když si o nich lze přečíst v každém cestopisu. Raději budu vyprávět o chvílích, které mi na tváři vykouzlily podobně široký úsměv, jaký jsem viděl na tvářích obyvatel této malebné země.

První úsměv na tváři mi vykouzlil antický chrám Augusta a Livie v malém městečku Vienne. Byl to můj první takto zachovalý antický chrám a do té doby jsem netušil, jak taková stavba na člověka působí. Pro mne, jako milovníka antiky, to byl neobyčejný zážitek. V tu chvíli jsem vlastně ani netušil, že nebude zdaleka jediný a ani zdaleka největší.


Dalším podobným úsměvem jsem totiž reagoval hned vzápětí. Orange je podobně velké město jako Vienne, honosí se přitom snad nejzachovalejším antickým teátrem a vítězným obloukem.



Samotné město Nimes, které bylo naší základnou pro další putování, si zaslouží mnohé úsměvy od ucha k uchu. Jedná se o opravdu krásné město, jehož antický templ je vlastně ještě větší než chrám ve Vienne. Mnohem hlubší dojem však zanechal zdejší amfiteátr. Nimes je také město, ve kterém nám poprvé proteklo hrdlem místní víno. Jak může člověk nemít úsměv od ucha k uchu, když ve skvělé společnosti popíjí skvělé víno ve stínu amfiteátru z prvního století našeho letopočtu?




O impozantnosti gotických katedrál není sporu. Tak, jak je v západní Evropě zvykem, nachází se i zde snad v každém středně velkém městě. Z církevních staveb na mne však nejvíce zapůsobilo opatství Saint-Victor v Marseille. To, co mu chybí do impozantnosti katedrál, to dohání nejen svým stářím (založeno již v 5. stol.), ale také svojí atmosférou, ze které je díky vůni kadidla cítit stálá živost. I sama Marseille je přes svou neoddiskutovatelnou ale i problematickou multikulturnost krásným městem.



Že náš výlet nebyl věnován jen historii, potvrzují i další silné vzpomínky doprovázené úsměvem. Je to pohled na mé ruce plavající v průzračně čistém moři, dotek písku pod chodidly, jehož drobounké rozpálené kamínky zpívají při každém kroku, polibky slunce, které ožehly nejen zemi, ale i naše tváře, a výkřiky racků doprovázejících v tisícihlavých hejnech rybářské lodě vracející se se svými úlovky.


Všeprostupující jemná vůně sklizené levandule v cisterciáckém klášteře Sénanque, van Goghovy olivovníky v Saint-Rémy, výhled z hradu Chateau des Baux, ale i chuť kozího sýra, vína a oliv. Nejen tyto "úsměvy" v mém srdci dokazují, že slova, papír, ani obrazy nedokáží pojmout kouzlo jižní Francie.


Autor: David Plass



Žádné komentáře:

Okomentovat