Přinášíme vám dnes další rozhovor s výraznou osobností naší fakulty. Prof. Mgr. Martin Putna, Dr., je již desátým rokem součástí FHS a významnou osobností nejen posledních let. Rozhovor s ním
byl pořízen v exotické evropské zemi, Bosně a Hercegovině, a tak je i
tímto místem ovlivněn. Bavíme se nejen o Václavu Havlovi, FHS či islámu, ale
také o aktuálních tématech, nebo třeba o Hře
o trůny.
 |
| Prof. Martin C. Putna (foto: Petr Kubát, MAFRA) |
S Václavem Havlem jste nějakou dobu spolupracoval.
Povězte nám něco o této spolupráci.
Občas již během 90.
let mne zvali na Amálii. Čili na takovou intelektuální konzultační sedánku do
Lán, pokud to byla témata, která se mne týkala. S panem prezidentem jsem
se tedy vídal, ale nemůžu říci, že bych patřil mezi jeho stále spolupracovníky,
to ne. Systematická spolupráce nastala vlastně až v posledních třech
letech Havlova života, kdy mě požádali, abych se ujal Knihovny Václava Havla.
Zároveň však musí býti poznamenáno, že ten, koho to napadlo, byl Zdeněk Bakala.
Tedy muž, který má dnes velmi špatnou pověst, ale tehdy se pokoušel prezentovat
jako jiný typ bohatce – bohatec amerického typu, který pokládá za samozřejmé,
že část prostředků investuje do obecně prospěšných cílů. On se rozhodl
investovat právě do Knihovny Václava Havla (dále KVH) a jednou z podmínek
bylo, že já ji povedu.
Jak jste si to zasloužil?
Tak, že jsme před
tímto angažmá již potkali. Požádali mě, abych pro tu knihovnu vytvořil
expozici, tedy nějaké krátké libreto, co vše by tam mělo být. To byl nápad
správní rady KVH a lidí okolo Karla Schwarzenberga. Bakala byl tenkrát
předsedou správní rady KVH. Měli názor, že by bylo užitečné, kdybych se toho
ujal já. Já si tedy řekl dobře, zkusíme to.
A povedlo se?
Snad se něco povedlo.
Paradoxně mohu říct, že se Zdeňkem Bakalou se mi spolupracovalo velmi dobře,
protože byl věcný. S Václavem Havlem to nebylo snadné, protože on byl
tehdy už velmi nemocen a nemalou část těch tří let s ním nebylo možné
běžně spolupracovat, protože byl v nemocnici nebo v domácím
ošetřování a neměl na takové věci čas. Pak se tedy ujal toho, nemyslím, že úplně
šťastného, nápadu režírovat film podle hry Odcházení,
takže jsem s ním spolupracoval méně, než jsem si představoval. Pokoušel
jsem se tedy napsat cosi jako jeho duchovní portrét. Jasně se zde ukazovala zvláštní
dichotomie mezi tím starým Václavem Havlem, který byl velmi nemocný muž,
a mezi Havlem, který mi vyvstával z těch původních textů a ze vzpomínek
přátel. Pokud nebylo možné mluvit s ním, tak jsem vedl rozhovory
s množstvím jeho přátel z mladých let. S Janem Koblasou, Věrou
Linhartovou, se Zdeňkem Neubauerem a mnoha dalšími. Od nich mi vyvstával
obraz člověka, který měl mimořádný talent mediátorský. Havel asi nikdy nebyl
úplně originální myslitel typu Patočky, ale měl mimořádnou schopnost prostředkovat
mezi lidmi, chytat ideje, které byly ve vzduchu a činit je srozumitelnými. Ten člověk,
který spojuje.
Je tedy toto význam Havlovy osobnosti pro společnost?
Já myslím, že to
vyvstane s nějakým odstupem. Podobně jako s Masarykem. Když ten vládl,
tak jej mnozí kritizovali za to a ono, ale s odstupem času se ukázalo, že
Masarykovská éra byl zlatý věk Československa 20. století. Já jsem pevně
přesvědčen o tom, že s odstupem bude zřetelné, že 90. léta byl zlatý věk
počátku 21. století – pokud bereme to 20. století jako krátké a 21., které už
nastává. Tam byly jasně řečeny některé principy na začátku, které on byl
schopen reprezentovat. To, že stát nemá být budován jako národní, nacionální,
ale jako stát občanský a jako stát s nějakým duchovním základem, ale ne se
základem církevním, konfesním. To jsou naprosto zásadní věci. Zvláště
v kontrastu s tím, co přišlo poté, se ukazuje, jak zásadní Havel byl.
To, že se proti němu vytvořila kampaň a z jeho díla lidé neznají nic, zato
si pamatují ten zkreslený nesmyslný termín „humanitární bombardování“, znamená,
jak velmi je nenáviděn. A když něco velmi nenávidíme, znamená to, že to za
nenávidění stojí. Havel je ten, který mnoha lidem stojí za nenávist.
Co říkáte na nedávné množství oslavných projevů
k výročí nedožitých Havlových osmdesátin?
Havel si to jistě
zaslouží, ale myslím, že ty oslavy nebyly pojaty úplně tak, jak by bylo
zapotřebí. Nesly se v takovém sentimentálním duchu vzpomínání, připomínání,
historek – i po mně z mnoha novin chtěli vzpomínky ještě nesdělené. Myslím,
že to je špatně. Je to takový pitvorný kult osobnosti, který té osobnosti bere
to nejpodstatnější – to jest ten osten. V situaci současné, v situaci
obecného zhnědnutí, fašizace společnosti by měly být tyto sentimentální
vzpomínky dány stranou. Je jediná podstatná věc, která plyne z havlovského
dědictví, a to je ta, že patříme k Evropě a že bychom neměli propadnout
nacionalizmu a xenofobii. To je to jediné podstatné. Všechno ostatní je
zbytečné, ne-li škodlivé. To by si měl člověk z Havlova díla odnést. Žádný
sentimentální obrázek zadrhávajícího, ráčkujícího, legračního pána, se kterým
jsou spojeny historky. Nikoliv. Je to prostě odkaz k analogickému jednání.
Přesně totéž, co říká Masaryk o reformaci. Říká – samozřejmě už nemůžeme věřit
tak jako věřil Hus, ale vztahovat se k Husovi znamená návod
k analogickému jednání. Jednej jako Hus. Zde to znamená – jednej jako
Havel.
Tedy analogie k „imitatio Christi“ – následuj Krista.
Přesně tak.
................................
Doporučujeme vám také ke čtení
zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................
Co si myslíte o situaci kolem státního vyznamenání pro
Josefa Bradyho?
O Zemanovi už jsem
vše řekl. Je to vlastizrádce, který patří před soud. Pracuje v zájmu
cizích nepřátelských velmocí.
Michal Horáček nedávno oznámil svou kandidaturu na
prezidenta.
To není špatný nápad.
Uvidíme, co z něj vzejde. Beru to jako zajímavý nápad, možnost.
Přesto, že je to další milionář, zakladatel Fortuny?
Jistě. Sázková
kancelář není něco, co by humanitního intelektuála naplňovalo nadšením. Přesto
je možné, že může sehrát nějakou roli. I Horáčka znám z Knihovny Václava
Havla. Myslím, že je stále člen správní rady a tam jsme se potkávali. Bylo
velmi vidět, jak ho věci týkající se dějin českého myšlení a české státnosti
hluboce zajímají. Vzpomínám si, že jsem dělal nějakou prohlídku v katedrále.
V malé skupině jsme prošli kaple katedrály dokola a vykládal jsem tam ne
úplně známé věci o dějinách české duchovnosti a jeho to strašně zajímalo.
Jak může liberální fakulta, jako je FHS, pomoci
společnosti s bojem proti radikalizaci a nenávisti?
Pokud je to fakulta,
která má do počátku vložen ten sokolovský étos, to znamená představu, že
akademik by měl být připraven se občansky angažovat ve prospěch otevřené
občanské společnosti, tak to je něco zásadního. Na druhou stranu se FHS vytýká,
že její absolventi často nejsou akademiky v tom striktním slova smyslu.
Ano. Pravděpodobně málokdo z našich absolventů bude tím universitním
vědcem, který stráví život objížděním konferencí a psaním článků do
impaktovaných časopisů, ale popravdě řečeno si myslím, že je mnoho článků
v impaktovaných časopisech a že je důležitější spíš ten étos.
Čili že větší význam mají ti studenti, kteří se nestanou
akademiky, ale působí ve veřejném životě.
Přesně tak.
Máte nějakou představu, kam by v budoucnu mohla FHS
směřovat?
Měla by si znovu
uvědomit základní morální standardy, na kterých byla vystavěna.
Říká se, že dějiny se neustále zrychlují. Máme tedy vůbec
čas se z nich poučit?
Určitě. Ty novodobé
dějiny se samozřejmě zrychlují. Ale některá základní schémata dějin, ta už jsou
i v té antice přítomna. Typy konfliktů, typy hrdinů a antihrdinů, ty už
v Řecku a Římě jsou. A není náhodou, že celá Evropa se učila z těchto
příběhů. Pokud my, jakožto Češi, musíme znát příběhy Masaryka a Havla, tak se
to nevylučuje s tím, že nám příběhy hrdinů řeckých a římských dávají
nějaké zrcadlo, které je trvale platné. Takže ano, zrychluje, ale tím spíš
říkám – znovu a znovu se dívat do těch starých zrcadel. Často se nám staré
příběhy mohou zjevit v nové podobě.
Pokud si vzpomínám na své historické vzdělání na základní
a střední škole, antice i novodobým dějinám je věnována většinou marginální
pozornost. Není to tedy chyba?
Vyučující každého
oboru jistě říká, že se právě tomu jeho oboru věnuje málo času. Je to tak. Na
druhou stranu jsem se v posledním roce s velkým zpožděním seznámil se
seriálem Hra o trůny. Seriálem, který
bezpochyby naprostá většina našich studentů zná a naprostá většina kolegů
vyučujících nezná. A to je dílo, které je opravdu z 98 % složeno právě z
těch starých archetypů, které jsou použity v novém kontextu. Ty archetypy
tam stále pracují. Myslím, že je užitečné ukazovat spojení mezi starým a novým.
Vlastně milí kolegové, to, co znáte z Hry
o trůny, se podobá tomu starému. Jistě že ten seriál promlouvá jazykem
srozumitelnější než texty starého Herodota a Tacita, ale uvědomit si ty
souvislosti znamená uvědomit si, že žijeme historií. Seriály tohoto typu
paradoxně pomáhají nahradit školní výuku základních principů. Sledování Hry o trůny může leckomu vysvětlit
historii staré Evropy lépe než nekvalitní výuka.
Jaké je nyní vaše místo na FHS?
Momentálně jsem se
vrátil na bakalářské studium, kde přednáším výsledky svého bádání. Teď mám kurz
na téma katolicismus a komunismus mezi lety 1945 a 1989, takže vlastně
přednáším svou právě dopsanou knihu Česká
katolická literatura III. Poté, co jsem se setkal s odvrácenou stranou
akademické politiky, nerad bych se do ní jakýmkoliv způsobem dále pletl. Budu
se snažit být užitečný tím, že budu přednášet to, o čem bádám.
Dokázal byste nakonec popřát něco Evropě?
Čtěte. Pořádné knihy
měl bych dodat…
................................
Komentáře
Okomentovat