neděle 13. listopadu 2016

Prof. Martin C. Putna 1/2 - Havel, FHS, Hra o trůny

Prof. Martin C. Putna (foto: Petr KubátMAFRA)

Přinášíme vám dnes další rozhovor s výraznou osobností naší fakulty. Prof. Mgr. Martin Putna, Dr., je již desátým rokem součástí FHS a významnou osobností nejen posledních let. Rozhovor s ním byl pořízen v exotické evropské zemi, Bosně a Hercegovině, a tak je i tímto místem ovlivněn. Bavíme se nejen o Václavu Havlovi, FHS či islámu, ale také o aktuálních tématech, nebo třeba o Hře o trůny.

S Václavem Havlem jste nějakou dobu spolupracoval. Povězte nám něco o této spolupráci.
Občas již během 90. let mne zvali na Amálii. Čili na takovou intelektuální konzultační sedánku do Lán, pokud to byla témata, která se mne týkala. S panem prezidentem jsem se tedy vídal, ale nemůžu říci, že bych patřil mezi jeho stále spolupracovníky, to ne. Systematická spolupráce nastala vlastně až v posledních třech letech Havlova života, kdy mě požádali, abych se ujal Knihovny Václava Havla. Zároveň však musí býti poznamenáno, že ten, koho to napadlo, byl Zdeněk Bakala. Tedy muž, který má dnes velmi špatnou pověst, ale tehdy se pokoušel prezentovat jako jiný typ bohatce – bohatec amerického typu, který pokládá za samozřejmé, že část prostředků investuje do obecně prospěšných cílů. On se rozhodl investovat právě do Knihovny Václava Havla (dále KVH) a jednou z podmínek bylo, že já ji povedu.

Jak jste si to zasloužil?
Tak, že jsme před tímto angažmá již potkali. Požádali mě, abych pro tu knihovnu vytvořil expozici, tedy nějaké krátké libreto, co vše by tam mělo být. To byl nápad správní rady KVH a lidí okolo Karla Schwarzenberga. Bakala byl tenkrát předsedou správní rady KVH. Měli názor, že by bylo užitečné, kdybych se toho ujal já. Já si tedy řekl dobře, zkusíme to.

A povedlo se?
Snad se něco povedlo. Paradoxně mohu říct, že se Zdeňkem Bakalou se mi spolupracovalo velmi dobře, protože byl věcný. S Václavem Havlem to nebylo snadné, protože on byl tehdy už velmi nemocen a nemalou část těch tří let s ním nebylo možné běžně spolupracovat, protože byl v nemocnici nebo v domácím ošetřování a neměl na takové věci čas. Pak se tedy ujal toho, nemyslím, že úplně šťastného, nápadu režírovat film podle hry Odcházení, takže jsem s ním spolupracoval méně, než jsem si představoval. Pokoušel jsem se tedy napsat cosi jako jeho duchovní portrét. Jasně se zde ukazovala zvláštní dichotomie mezi tím starým Václavem Havlem, který byl velmi nemocný muž, a mezi Havlem, který mi vyvstával z těch původních textů a ze vzpomínek přátel. Pokud nebylo možné mluvit s ním, tak jsem vedl rozhovory s množstvím jeho přátel z mladých let. S Janem Koblasou, Věrou Linhartovou, se Zdeňkem Neubauerem a mnoha dalšími. Od nich mi vyvstával obraz člověka, který měl mimořádný talent mediátorský. Havel asi nikdy nebyl úplně originální myslitel typu Patočky, ale měl mimořádnou schopnost prostředkovat mezi lidmi, chytat ideje, které byly ve vzduchu a činit je srozumitelnými. Ten člověk, který spojuje.

Je tedy toto význam Havlovy osobnosti pro společnost?
Já myslím, že to vyvstane s nějakým odstupem. Podobně jako s Masarykem. Když ten vládl, tak jej mnozí kritizovali za to a ono, ale s odstupem času se ukázalo, že Masarykovská éra byl zlatý věk Československa 20. století. Já jsem pevně přesvědčen o tom, že s odstupem bude zřetelné, že 90. léta byl zlatý věk počátku 21. století – pokud bereme to 20. století jako krátké a 21., které už nastává. Tam byly jasně řečeny některé principy na začátku, které on byl schopen reprezentovat. To, že stát nemá být budován jako národní, nacionální, ale jako stát občanský a jako stát s nějakým duchovním základem, ale ne se základem církevním, konfesním. To jsou naprosto zásadní věci. Zvláště v kontrastu s tím, co přišlo poté, se ukazuje, jak zásadní Havel byl. To, že se proti němu vytvořila kampaň a z jeho díla lidé neznají nic, zato si pamatují ten zkreslený nesmyslný termín „humanitární bombardování“, znamená, jak velmi je nenáviděn. A když něco velmi nenávidíme, znamená to, že to za nenávidění stojí. Havel je ten, který mnoha lidem stojí za nenávist.

Co říkáte na nedávné množství oslavných projevů k výročí nedožitých Havlových osmdesátin?
Havel si to jistě zaslouží, ale myslím, že ty oslavy nebyly pojaty úplně tak, jak by bylo zapotřebí. Nesly se v takovém sentimentálním duchu vzpomínání, připomínání, historek – i po mně z mnoha novin chtěli vzpomínky ještě nesdělené. Myslím, že to je špatně. Je to takový pitvorný kult osobnosti, který té osobnosti bere to nejpodstatnější – to jest ten osten. V situaci současné, v situaci obecného zhnědnutí, fašizace společnosti by měly být tyto sentimentální vzpomínky dány stranou. Je jediná podstatná věc, která plyne z havlovského dědictví, a to je ta, že patříme k Evropě a že bychom neměli propadnout nacionalizmu a xenofobii. To je to jediné podstatné. Všechno ostatní je zbytečné, ne-li škodlivé. To by si měl člověk z Havlova díla odnést. Žádný sentimentální obrázek zadrhávajícího, ráčkujícího, legračního pána, se kterým jsou spojeny historky. Nikoliv. Je to prostě odkaz k analogickému jednání. Přesně totéž, co říká Masaryk o reformaci. Říká – samozřejmě už nemůžeme věřit tak jako věřil Hus, ale vztahovat se k Husovi znamená návod k analogickému jednání. Jednej jako Hus. Zde to znamená – jednej jako Havel.

Tedy analogie k „imitatio Christi“ – následuj Krista.
Přesně tak.
................................

Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Co si myslíte o situaci kolem státního vyznamenání pro Josefa Bradyho?

O Zemanovi už jsem vše řekl. Je to vlastizrádce, který patří před soud. Pracuje v zájmu cizích nepřátelských velmocí.

Michal Horáček nedávno oznámil svou kandidaturu na prezidenta.
To není špatný nápad. Uvidíme, co z něj vzejde. Beru to jako zajímavý nápad, možnost.

Přesto, že je to další milionář, zakladatel Fortuny?
Jistě. Sázková kancelář není něco, co by humanitního intelektuála naplňovalo nadšením. Přesto je možné, že může sehrát nějakou roli. I Horáčka znám z Knihovny Václava Havla. Myslím, že je stále člen správní rady a tam jsme se potkávali. Bylo velmi vidět, jak ho věci týkající se dějin českého myšlení a české státnosti hluboce zajímají. Vzpomínám si, že jsem dělal nějakou prohlídku v katedrále. V malé skupině jsme prošli kaple katedrály dokola a vykládal jsem tam ne úplně známé věci o dějinách české duchovnosti a jeho to strašně zajímalo. 

Jak může liberální fakulta, jako je FHS, pomoci společnosti s bojem proti radikalizaci a nenávisti?
Pokud je to fakulta, která má do počátku vložen ten sokolovský étos, to znamená představu, že akademik by měl být připraven se občansky angažovat ve prospěch otevřené občanské společnosti, tak to je něco zásadního. Na druhou stranu se FHS vytýká, že její absolventi často nejsou akademiky v tom striktním slova smyslu. Ano. Pravděpodobně málokdo z našich absolventů bude tím universitním vědcem, který stráví život objížděním konferencí a psaním článků do impaktovaných časopisů, ale popravdě řečeno si myslím, že je mnoho článků v impaktovaných časopisech a že je důležitější spíš ten étos.

Čili že větší význam mají ti studenti, kteří se nestanou akademiky, ale působí ve veřejném životě.
Přesně tak.

Máte nějakou představu, kam by v budoucnu mohla FHS směřovat?
Měla by si znovu uvědomit základní morální standardy, na kterých byla vystavěna.

Říká se, že dějiny se neustále zrychlují. Máme tedy vůbec čas se z nich poučit?
Určitě. Ty novodobé dějiny se samozřejmě zrychlují. Ale některá základní schémata dějin, ta už jsou i v té antice přítomna. Typy konfliktů, typy hrdinů a antihrdinů, ty už v Řecku a Římě jsou. A není náhodou, že celá Evropa se učila z těchto příběhů. Pokud my, jakožto Češi, musíme znát příběhy Masaryka a Havla, tak se to nevylučuje s tím, že nám příběhy hrdinů řeckých a římských dávají nějaké zrcadlo, které je trvale platné. Takže ano, zrychluje, ale tím spíš říkám – znovu a znovu se dívat do těch starých zrcadel. Často se nám staré příběhy mohou zjevit v nové podobě.

Pokud si vzpomínám na své historické vzdělání na základní a střední škole, antice i novodobým dějinám je věnována většinou marginální pozornost. Není to tedy chyba?
Vyučující každého oboru jistě říká, že se právě tomu jeho oboru věnuje málo času. Je to tak. Na druhou stranu jsem se v posledním roce s velkým zpožděním seznámil se seriálem Hra o trůny. Seriálem, který bezpochyby naprostá většina našich studentů zná a naprostá většina kolegů vyučujících nezná. A to je dílo, které je opravdu z 98 % složeno právě z těch starých archetypů, které jsou použity v novém kontextu. Ty archetypy tam stále pracují. Myslím, že je užitečné ukazovat spojení mezi starým a novým. Vlastně milí kolegové, to, co znáte z Hry o trůny, se podobá tomu starému. Jistě že ten seriál promlouvá jazykem srozumitelnější než texty starého Herodota a Tacita, ale uvědomit si ty souvislosti znamená uvědomit si, že žijeme historií. Seriály tohoto typu paradoxně pomáhají nahradit školní výuku základních principů. Sledování Hry o trůny může leckomu vysvětlit historii staré Evropy lépe než nekvalitní výuka. 

Jaké je nyní vaše místo na FHS?
Momentálně jsem se vrátil na bakalářské studium, kde přednáším výsledky svého bádání. Teď mám kurz na téma katolicismus a komunismus mezi lety 1945 a 1989, takže vlastně přednáším svou právě dopsanou knihu Česká katolická literatura III. Poté, co jsem se setkal s odvrácenou stranou akademické politiky, nerad bych se do ní jakýmkoliv způsobem dále pletl. Budu se snažit být užitečný tím, že budu přednášet to, o čem bádám.

Dokázal byste nakonec popřát něco Evropě?
Čtěte. Pořádné knihy měl bych dodat…

................................

Přečtěte si také druhou část velkého rozhovoru s profesorem Martinem Putnou.

Žádné komentáře:

Okomentovat