Spočinout ve stínu velkých: gratulace pro profesora Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)

Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit na vzor, který svou nedosažitelností připomínal dokonalost.


První osobností je profesor Jan Sokol, jemuž věnuji tento článek, neboť ve čtvrtek 17. 11. obdržel Cenu Arnošta z Pardubic pro vynikající vyučující na Univerzitě Karlově. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii a společenských vědách částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím lépe). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného - stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.

................................
Doporučujeme vám také ke čtení zajímavý rozhovor s profesorem Janem Sokolem o Václavu Havlovi, české politice a dalších tématech.
................................

Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Na jeho přednášky jsem chodila jako do kina, neboť dějiny literatury jím podané byly jako napínavý příběh. Často jsme se smáli, a přestože přednášel do půl sedmé večer, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace, a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Neměla chybu. Díky němu jsem se alespoň trochu naučila číst a rozumět poezii.

.................................. 
Doporučujeme Vám také ke čtení rozhovor s profesorem Martinem Putnou.
..................................

Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku – nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto změnila můj pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme; a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily (ano, tak jsme jí říkali) povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma výše jmenovaným pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, často toho malého tygříka vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho měli nejspíš nejedny Vánoce.

Je nádherné, když vás může učit osoba vzdělaná, kultivovaná a úctyhodná. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a věnují vám svůj čas, protože v učení vidí smysl. Je nádherné vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za takovou fakultu a gratuluji, pane profesore Sokole!

Komentáře