Co mě naučilo překládání

První z velkých zkoušek, s nimiž se v bakalářském studiu na FHS setkáme, je Ověření jazykové kompetence (zkráceně OJAK), jehož povinnou částí je skeletový překlad. Ten pro mě představoval zcela zásadní studijní zkušenost a ani mí spolužáci nemluvili hezkých pár měsíců o ničem jiném. Proto bych mu ráda věnovala následující zamyšlení.

Oč přesně se jedná? Student má za úkol přeložit 50, případně 100 stránek odborné literatury. Zpočátku by se mohlo zdát, že je to jednoduchý úkol, náročný leda tak na čas: nějakou tu angličtinu (případně němčinu) jsme měli ve škole všichni, navíc se nepřekládá jen tak z hlavy, ale se slovníkem – tak co?

Čím rychleji se však člověk této představy zbaví, tím lépe pro něj i pro případné čtenáře jeho díla. Poctivá překladatelská práce je totiž na hony vzdálena strojovému překladu, kde se jen bezmyšlenkovitě převádějí z jednoho jazyka do druhého jednotlivá slova – jde o to vystihnout smysl původního textu, což znamená, že překladatel musí v prvé řadě cizí text pochopit a až pak může hledat prostředky, jimiž by jej zpřístupnil čtenářům, kteří původní jazyk neovládají. Tyto prostředky jsou pro každý jazyk trochu jiné, jazyky se totiž neliší jen slovy, ale například i větnou skladbou nebo ustálenými slovními spojeními – to mi přijde, že jsou věci, které všichni nějak známe, přesto se však stává, že na to člověk při překládání zapomíná, což bývá nejkřiklavěji vidět právě na nerespektování aktuálního větného členění českých vět a kopírování stavby vět anglických. Jazyk dobrého překladu by měl působit tak přirozeně, že si čtenář ani nevšimne, že čte přeložený text.

Mně k těmto zjištěním velmi pomohly jazykové a překladatelské semináře jako je Nácvik překladu, Problematika překladu, Kapitoly z jazykové kultury, Úvod do studia jazyka nebo Redakce textu skeletového překladu. Velká výhoda těchto kurzů spočívá i v tom, že zde můžete řešit různé překladatelské problémy spolu se spolužáky a navzájem se inspirovat a doplňovat, což po dlouhých hodinách samostatné práce na skeletovém překladu přijde nesmírně vhod – spolupráce na hodinách Nácviku překladu patří k mým nejlepším studijním zážitkům. Těmto kurzům však nejsem vděčná jen za pomoc se skeletovým překladem, ale hlavně za to, že mě učily dbát o jazyk obecně a uvědomovat si jeho krásu a pestrost. Ne že bych se díky tomu dokázala vyvarovat všech chyb, spíš jsem se nechala přesvědčit, že stojí za to zabývat se jazykovými problémy, dávat si pozor na pravopis a hledat způsob, jak nejlépe vystihnout nějakou myšlenku nebo co nejlépe přeložit nějaký výraz.

Při práci na skeletovém překladu jsem pak zjistila, že při překladu různých termínů často nevystačím jen se slovníkem, ale musím sáhnout i po odborné literatuře z oboru případně poprosit o radu některého z vyučujících. S terminologií je kříž a je dobré ji nepodcenit, abyste třeba z limes Romanus neudělali odrůdu limetek. Ani při vší snaze však nelze přeložit vše dokonale, někdy například překládáte slovo s více významy, které v češtině nemá odpovídající protějšek, a to, který z významů vyberete, ovlivní smysl celého textu. Některé myšlenky, básně nebo třeba vtipy vycházejí z jazyka až tak moc, že je téměř nelze přeložit, maximálně se můžeme pokusit vytvořit v našem jazyce něco na podobné téma nebo opatřit text spoustou vysvětlivek. Překlad zkrátka nikdy nebude dokonalým převedením textu z jednoho jazyka do jiného, vždy je to spíš nějaká interpretace.  Toto je dobré mít na paměti vždy, když pracujeme s přeloženými texty, a texty, na kterých nám zvlášť záleží, stojí za to vidět v originále. S cizím jazykem jakoby se před námi otvíral pohled na trochu jiný svět.

Když si tohle uvědomím, přijde mi zajímavé, kolik děl světové literatury známe právě jen v překladu. To, jestli si dílo oblíbíme, tak záleží z velké části právě na překladateli, přestože ten zůstává jaksi skromně v pozadí.

Proto, kdybych měla ve zkratce říct, co mě naučilo překládání, odpověď by byla: vážit si překladatelů a jejich práce.

PS: Mimochodem, máte nějakého oblíbeného překladatele?