sobota 25. března 2017

Historie jako barometr svobody





Když jsem si vybíral historický studijní obor, nečekal jsem dobrodružství typu Indiana Jonese. Ani mě nenapadlo, že by historie mohla patřit mezi rizikové obory. Pokud člověk pracuje na výzkumu v terénních podmínkách, dá se nějaké zranění očekávat, ale historie? Vždyť to je obor knihomolů studujících v knihovnách. Nebezpečí přichází až v novodobých dějinách orální historie, kdy můžete dostat facku od pamětníka, pokud se jej špatně zeptáte na citlivé otázky.

Avšak ve světle nedávných událostí v Polsku, kdy začínají být dějiny „napravovány“ k obrazu vládnoucí nacionální strany, či trestních oznámení za zmínku o sovětsko-německém přátelství v počátcích druhé světové války v současném Rusku, se zdá, že historické obory pomalu začínají získávat ono napětí Spielbergových filmů.


Pokud je historik reprezentantem jistých historických „faktů“, stává se samozřejmě cílem proti-názorů. V akademickém prostředí je to v pořádku. Jiný historik s jinými „fakty“ zpochybňuje tvrzení druhého. Toto střetávání pomáhá vytvořit lepší náhled na věc. Je záležitostí lepšího obhájení a dokazování. Pokud by však měl do takového zápasu vstoupit ničím nepodložený názor na historii, populistické řeči politiků, nebo dokonce záměrná lež, neměly by šanci uspět. Takové názory se prosazují jinak. Mocí. Kohokoli, kdo se proti takto prosazovanému názoru postaví, je třeba zdiskreditovat, umlčet, zesměšnit, zavřít. Jen tak se dá tvrdit, že srpen 1968 byl přátelskou pomocí, že nic jako pakt Molotov-Ribbentrop neexistovalo, či že Slovenský štát (1939-1945) byl nejšťastnějším obdobím Slovenska. Historici (ale nejen oni) se tak stávají jakýmsi barometrem demokracie… Kde začíná být historikům horko, tam začíná umírat svoboda.

Žádné komentáře:

Okomentovat