V tramvaji potkávám
Lídu. Spěcháme na hodinu. Dneska máme ještě se dvěma spolužačkami učit. Čeká
nás dvouhodinovka s Danou Moree. Nikdy se nejedná se o obyčejnou výuku.
Sami si zkoušíme, jak předávat ostatním informace nebo moderovat. Bavíme se o
alternativních přístupech ke vzdělávání. O školách. O tom, jak lépe učit. Přečetly
jsme s holkami texty od Boala, Deweyho a Freiereho. Den před tím jsme se
sešly v kavárně. Promýšlely aktivity, které se třídou provedeme.
Naplánovaly, vymyslely, těšily se. Teď už to jen předvést v praxi.
Boal píše o divadlu. Popisuje
hry, které pomáhají hercům být vnímavější, pozornější, lépe se vžít do nové
role. Stejně tak se to dá využít u žáků. Nechat je zakusit novou zkušenost.
Ukázat, co všechno dělají ve svém životě mechanicky. K čemu je to dobré a
v čem to naopak může brzdit? Boal popisuje spoustu cvičení zaměřených na
smysly, pohyb, představivost, emoce. A také na paměť. Napadá nás, že jednu
takovou aktivitu vyzkoušíme. Domlouváme se, že na začátku Lída namaluje na
tabuli obrázek, který já následně nenápadně smažu. Zaznamená to někdo? Lída
bude mezi tím seznamovat ostatní s body dalšího programu. Pozornost bude
napřena na ní a malůvku určitě nikdo ani nezpozoruje. Na konci hodiny se na to
ostatních zeptáme. To bude pro všechny překvapení! Zajisté si na obrázek nikdo nevzpomene.
Plán je jasný. Vlítneme
do třídy a jdeme na věc. S Lídou na sebe mrkneme, ta se vrhne
k tabuli, bere do ruky fixu a kreslí obrazec, zatímco já uvádím hodinu. Pak
si s Lídou vyměníme pozice. Ona začíná vykládat. Na mně teď je, abych nepozorovaně
obrázek smazala. Jenže. Kde je sakra houba? Rozhlížím se kolem. Nikde ji
nevidím. A do háje. Dívám se na stůl, držátko, nikde není. Co teď? Smazat to
rukou? To by byl trapas. Tak jedině kapesníkem. Jako by nic se přesunu ke
kabelce. Lída ostatním něco objasňuje a já vytahuji bílý kapesník. Přicházím
k tabuli a mažu vše, co na ní bylo. Tak. Hotovo. Oddechnu si. Nikdo určitě
nic nespatřil.
Hodina běží jako po
másle, střídáme se s dvojicí, která má na starosti další část. A pak se
s Lídou vracíme zpátky na plac. „Teď bychom se vás na něco chtěly zeptat,“
řeknu důležitým hlasem a jsem celá napjatá. „Všimli jste si, co bylo na začátku
hodiny na tabuli?“ K našemu překvapení třída sborově popíše obrazec, o
kterém jsme si myslely, že ho nikdo ani nepostřehl. Zírám. „Sakra, tak to jste
nás teda překvapily,“ uznáváme. „My si spíš říkaly, proč mažeš tabuli kapesníkem,
když tamhle nahoře je houba,“ ukáže jedna spolužačka prstem. „Cože?!“ vyhrknu.
Otočím se a doopravdy spatřím v horním rohu tabule připevněnou houbu,
které jsem si před tím ani nevšimla. Chytám se za hlavu.
Dana Moree se smíchem
přebírá roli. Společně rozebíráme, co se nám povedlo a co ne. Dostaneme se ke kapesníku.
„Tohle byl náhodou skvělý příklad toho, jak pracuje lidská pozornost. Vždy
zaujme to, co je nějakým způsobem silnější. Všichni si všimli, že Hanka maže
tabuli kapesníkem a nechápali proč. Bylo to něco nezvyklého. Neautomatického,
jak o tom ostatně píše Boal. A proto to přitáhlo zraky všech. Co v tu
chvíli říkala Lída?“ zeptala se. Nikdo netušil. Náš plán, že Lída zabaví
ostatní, nevyšel. Celá třída sledovala mě, jak se kradmo pohybuji po místnosti,
zoufale hledám houbu a nakonec sahám po kapesníku. „Vidíte, že když se při
hodině stane něco nečekaného, upoutá to pozornost ostatních a vy s tím nic
nenaděláte. Je to zkrátka silnější vjem a mohli byste se stavět na hlavu, zájem
druhých v té chvíli nezískáte,“ pokračuje Dana.
Chybami se člověk učí. Díky
našemu nepovedenému představení víme, jak to chodí s pozorností při výuce v praxi.
Co má silnější energii, je zkrátka výraznější a ostatní to tak budou vnímat. Tak
až budete někde něco prezentovat nebo vykládat, mějte tohle na paměti. A nezapomeňte
mít po ruce svůj bílý kapesník.
Hana
Pejřimovská
studentka navazujícího
magisterského oboru Studia občanského sektoru na FHS UK
Komentáře
Okomentovat