Je bezmála vědecky prokázáno, že adaptace na prostředí FHS s sebou nese všemožné vedlejší účinky na studentský organismus, a to zejména v důsledku dramatického navýšení množství přijímaných odborných textů. Tedy: jelikož toho musíte načíst strašně moc, je poměrně reálná možnost, že začnete číst pořád a všude. Ze čtenáře normálního stává se tímto čtenář chronický.
Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.
Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).
Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.
Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.
Nejlépe se tyto adaptační mechanismy sledují v prostředcích městské hromadné dopravy, která se ke studiu podobných jevů vysloveně nabízí. Jednak se v něm totiž hromadí poměrně velké a relativně náhodné vzorky populace, jednak cestující mnohdy bývají vystaveni takřka kritickým situacím, na nichž se pozná jejich pravý charakter. Nezřídka je totiž i v přecpaném voze možné vidět chronického čtenáře, jak visí jednou rukou na štangli a tou druhou se snaží držet knihu tak, aby na ni viděl, ale aby s ní zároveň neprováděl nevyžádané kadeřnické služby okolním cestujícím. Obzvláště pozoruhodná je taková situace v momentě, kdy se jedná o nějakou opravdu těžkou literaturu, jako jsou například Heerovy bezmála osmisetstránkové, v poctivé tvrdé vazbě vázané Evropské duchovní dějiny či jen o málo tenčí hermeneutická klasika Pravda a metoda – tehdy student mimo cvičení ducha cvičí i bicepsy, protože držet něco takového jednou rukou ve výšce očí a za neustálých změn rychlosti jízdy není žádná legrace.
Chronické čtení lze ale poznat, i když je dopravní prostředek zaplněn méně, a to obzvlášť tehdy, má-li daný čtenář vysoce rozvinutou schopnost koncentrace. Takový student sedí se svou bichlí na klíně, zcela ponořen ve studované hlubiny ducha. Ve chvíli, kdy je ohlášena klíčová stanice, sedí v klidu dál a otevíraným dveřím nevěnuje pražádnou pozornost. Teprve když se rozsvítí varovné červené světlo a rozezní se signál, sebou zpravidla díky jakémusi perifernímu vnímání poděšeně trhne, popadne vše, co má s sebou, a s úctyhodným zrychlením se vyřítí z vozu, zpravidla mezi právě se zavírajícími dveřmi (v horším případě až v příští stanici).
Zvyk je železná košile a to platí v míře nezměněné i pro chronické čtenářství. Když chronický čtenář za jízdy zrovna nečte, což mu může působit i značnou psychickou újmu, alespoň pečlivě monitoruje situaci ve voze a hledá další členy své komunity. Pakliže na nějaké narazí, zpravidla se nenápadně snaží zjistit, co daný chronik čte – nonšalantně se shýbá a dělá, že si zavazuje tkaničku, či se s ledabylou elegancí opírá o tyč a v této životu nezřídka nebezpečné poloze se snaží zaostřit čtenáři přes rameno. Při výstupu pak kolegu počastuje tajemným úsměvem a spikleneckým mrknutím.
Otázkou zůstává, zda FHS chronické čtenáře produkuje či jim svým zaměřením jen umožňuje (i díky své lokalitě a dopravní dostupnosti) jejich vrozené predispozice plně rozvinout. Ať je to však jakkoli, je jisté, že se jedná o významný a blíže dosud neprobádaný problém, který svým potenciálem představuje velmi slibnou oblast pro další vědecký výzkum.
Komentáře
Okomentovat