středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.


Žádné komentáře:

Okomentovat