pondělí 22. května 2017

Přijímačky z druhé strany stolu

Budík zvoní v šest hodin ráno, na sobotu brutálně brzy. Nezvoní však jenom mně; právě se ve všech koutech Prahy budí zhruba padesát lidí a vyráží na Vyšehrad. Spiklenecké skupinky se vytvářejí už v metru, před Kongresovým centrem se spojíme v jeden velký celek. Jdeme na bakalářské přijímačky.

Snažím se vzpomenout si na všechno, co si potřebuji pamatovat a bez čeho se dneska neobejdu. Například: „Jako první půjdeme na centrálu, tam vám dáme všechno, co budete potřebovat, a bude tam kafe a čaj.“ Pravděpodobně nejdůležitější věta vůbec. Poté, co ono všechno nafasujeme, se vydáváme směrem ke svým stanovištím a organizujeme stovku lejster, kterou nás podělili. Nic snadného – zvlášť když se prakticky všichni jmenují od P.

Instrukcí jsme dostali hromadu, neboť zkušenost minulých let je bohatá. Tak třeba: jak postupovat, když uchazeč před očima komise v zoufalství demonstrativně roztrhá svůj překlad. Co dělat, když si zarazí propisku do ruky. A taky co s obědem, ke kterému nedoručili příbory. Ani jedno jsme nakonec nepotřebovali: ruce zůstaly nezraněné, překlady frustrací nedotčené a příbory také dorazily (byť loňský pohled na to, jak banda akademiků nabírá bramborový salát řízkem, případně porovnává kvality svých kapesních nožíků, měl bezesporu své kouzlo).

Uchazeči jsou nervózní a vystresovaní už od pohledu. Asi jako my před lety. Několik se nás shodlo, že si stále pamatujeme, co jsme ten den měli na sobě; to už musejí být pořádně silné dojmy. Kdyby to šlo, dali bychom každému plyšáka. To ovšem v tom počtu není možné, tak jsme alespoň milí. Alespoň jim ten den, který si budou tak dobře pamatovat, nepokazit.

Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za pár let budu tamtéž, ale na té druhé straně stolu, ta klidná, co podává čistopisy a říká věci jako „podepište se tady“, asi bych byla hodně překvapená. Stejně jako kdybych věděla, co studium na FHS vlastně obnáší a co mi přinese. S kolegyní v komisi jsme se každopádně shodly, že jít na FHS bylo to nejlepší, co jsme tehdy mohly udělat. Doufám, že dnešní uchazeči budou za několik let rozmlouvat podobně. Třeba i na té druhé straně stolu.

pátek 19. května 2017

Umíme se spojit

Středa 10. května, přijíždím metrem na Muzeum, vystupuji nahoře na Václavském náměstí. Kolem mě proudí davy lidí, je 18:00, právě začíná demonstrace s názvem Proč? Proto!. Záměry jsou dva: odvolání ministra financí Andreje Babiše a ústavní žaloba na prezidenta, nebo jeho odstoupení. Snažím se dostat blíž k pódiu, do toho mi píše kamarád, že stojí s partou uprostřed Václaváku, ať se k nim připojím. Stavím se na špičky, abych viděla, kolik je tu lidí. Do očí mi svítí slunce, přes hlavy ostatních daleko nedohlédnu. Někdo vedle mě říká, že je náměstí plné až dolů. Mačkám se mezi ostatními, chci se prodrat ke kamarádům, ale vypadá to jako nemožný úkol. Nemůžu se pohnout ani jedním směrem. „Na to, že nemám takovéhle tlačenice ráda, jsem překvapená, že tu jsem,“ směje se asi padesátiletá paní, se kterou stojíme nalepené vedle sebe. Píšu zprávu, že zůstávám, kde jsem. Začínám se rozkoukávat. Jsem ohromená, kolik přišlo lidí. Zaplavuje mě ohromná vlna sounáležitosti. Hned se také začínám ptát, co je potřeba k tomu, aby se svolala taková demonstrace? Večer se dočtu, že podle odhadů přišlo dvacet až třicet tisíc lidí. Nedá mi to a začnu pátrat po kontaktu na Šárku Fialovou, která demonstraci svolala, abych se jí zeptala, jak se to celé podařilo.

 „Prostě jsem v ten správný čas založila událost na Facebooku. Začalo se to šířit. Vůbec jsem nečekala, že se toho chytne tolik lidí,“ říká mi do telefonu. S organizací jí pomáhali kamarádi, každý si vzal na starost něco, od techniky po zvaní hostů. Byl to pro všechny velký stres, neustále zvonil telefon, byly kolem toho různé zmatky. Ozývali se také lidé s námitkami ohledně zvaní politiků. „Myslíme, že se obávali, že chceme založit politickou stranu, což jsme tak vůbec nezamýšleli.“ Šárka Fialová hodnotí celou akci dobře, má radost, že začaly samovolně vznikat další akce, debaty a přednášky. „To byl také jeden z našich cílů, aby se společnost začala trochu víc zajímat o to, co se děje.“ Ptám se, jak se jim podařilo zapojit tolik dalších měst mimo Prahu. „Regiony se zapojovaly samy. Někdo z obyvatel zjistil, že se v jeho městě zatím nic nepořádá a pustil se do toho. Bylo to celé spontánní, což je skvělé.“ Na otázku, zda teď plánují nějakou další demonstraci, odpovídá, že zatím nic, ale pokud nastanou okolnosti, které to budou vyžadovat, určitě nezůstanou pasivní.

Říkám si, jak je to povzbuzující vidět, jak silnou občanskou společnost tvoříme. Kolik lidí je odhodlaných ukázat svou nespokojenost a bojovat za lepší budoucnost. Jak jednoduché je v dnešní době svolat protest. Stačí ve správný okamžik vytvořit na internetu událost a do týdne vyjdou do ulic desítky tisíc lidí. Pár kliknutí, správně pojmenovat, co nás frustruje, a ostatní se už děje samo. Je to důkaz, že nám osud naší země není lhostejný. Záleží nám na tom, kde žijeme. Dokážeme najít společný cíl a za tím jít. Umíme se spojit. A v tom je velká síla. 



úterý 16. května 2017

Věčné nestíhání

Čekám na autobusové zastávce na Nových Butovicích a krátím si chvíli, jak se dá. Stejný osud sdílím s celou skupinou lidí, podle všeho většinou jinonických studentů. Ti, co mají to štěstí, a potkali nějakého známého, se úspěšně socializují; já na jejich známostech parazituji, když ke mně občas dolehne útržek jejich rozhovoru. Většinou obsahuje slova jako přednáška, zápočet a státnice. Je zde však ještě jedno slovo, které se ozývá snad vůbec nejčastěji: „Nestíhám.“

Nestíhání je, dalo by se říci, antropologická konstanta studentství. Ze zkušenosti vím, že student je proti tomuto pocitu zcela imunní pouze v krátkém období bezprostředně po složení poslední zkoušky, pakliže se tak stalo ve zkouškovém období, ti šťastnější to zvládnou ještě první týden v semestru. Pak už je však studentův osud zpečetěn. Nestíhá.

Soudím, že vinu za to nenese jen student sám, neboť všudypřítomný pocit nestíhání v něm velmi silně posilují pedagogové. Stačí si přečíst materiály k libovolné souborné zkoušce – a zjistíte, že začít loni bylo pozdě. Když si například chcete najít knihu k překladu, shledáte, že byste měli její téma volit podle tématu své bakalářské práce. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale jestli mi někdo ukáže studenta, který ve třetím semestru bakalářského studia věděl, o čem bude jeho bakalářská práce a podle toho knihu k překladu vybíral, seznám, že zázraky se dějí.

Nejen písemné dokumenty apelují na studentovo svědomí. Na prvních přednáškách vyučující výklad o obsahu a skvělostech svého předmětu nezřídka doplní varovným konstatováním, že přípravu byste rozhodně neměli podcenit a nejlépe je začít rovnou teď, jinak to nestihnete (celá scéna bývá dokreslena seznamem povinné literatury alespoň o 2 stranách formátu A4). Někteří vyučující přilévají s gustem olej do ohně i během semestru, například když se zčistajasna otočí k auditoriu a praví „A teď zvedne ruku ten, kdo už začal s četbou...“ a následně pátravým pohledem pročesávají publikum. Odvážlivce, kteří mají dost kuráže k tomu, aby se ke své studijní iniciativě přiznali, bude pravděpodobně do konce jejich dnů provázet neodvolatelná aura šprtství, a pakliže se rychle nenajde někdo, kdo je s přípravou opravdu hodně pozadu, bude přítomná studentská obec odcházet z posluchárny značně deprimována.

Jednu věc je však notorickému nestíhání třeba přiznat: dokáže vést k opravdu značným výkonům. Pakliže to s ním hrubě nepřeženeme, můžeme zvládnout nevídané, dosáhnout výsledků, o nichž se nám nesnilo, či skloubit aktivity, které se zdály být neslučitelné. Snad na tohle myslí naši vyučující, když sepisují seznamy literatury a doporučení k velkým zkouškám. Je to ironické, ale kdybychom neustále nestíhali, snad bychom toho tolik nestihli.

Zatímco mi tyhle myšlenky běží hlavou, autobus dobíhají poslední opozdilci a s jazykem na vestě naskakují do vozu. Možná díky svému zpoždění stihli dočíst texty na dnešní seminář nebo se ještě před testem podívat na probíranou látku, kdo ví. Vyrážíme k Jinonicím.

úterý 2. května 2017

O plánech a náhodě

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z FHS. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: "původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla", "chtěl jsem dělat něco úplně jiného", "učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel", "v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam", "tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo", případně rovnou "fakultu jsme zakládat nechtěli". Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly - a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.