„Cože, ty jsi na FHS chtěla?“ aneb exotem hned první den

„Ano! Vzali mě!“ Jako by to bylo včera, měla jsem ještě před maturitou a už jsem věděla, že jsem přijatá na vysokou, na kterou jsem chtěla. Další přijímačky už tedy nebyly potřeba a maturita byla jen nutností k tomu, abych mohla konečně nastoupit na svojí vysněnou fakultu. Jak se ale ukázalo, zdaleka ne všichni se mnou moje nadšení z FHS sdíleli.

První den jsme se začali seznamovat s novými spolužáky a nejsem si jistá, ale řekla bych, že otázka „Cože, ty jsi sem chtěla?!“ společně s vyděšeným výrazem poprvé zazněla zhruba po dvou minutách rozhovoru, hned po tom, co jsme se všichni představili. „No jasně,“ řekla jsem trochu naivně. Z jejich výrazů bylo jasné, že jsem v tom pravděpodobně sama. Ale jak to? Ukázalo se, že pro velké množství mých spolužáků funguje FHS jako záložní plán. Co si budeme povídat, překlad z cizího jazyka se slovníkem v ruce nabízí pro mnohé jakýsi pocit jistoty.

Takže zatímco já jsem byla nadšená z toho, že si svůj rozvrh vytvářím sama, do školy můžu chodit jenom dva dny v týdnu, zvládnu u toho práci i spoustu koníčků, ostatní se rozčilovali nad tím, jak je možné, že musí do školy každý den třeba jen na jednu přednášku, že jim to nikdo pořádně nezorganizoval, nikdo jim neřekl, jaké předměty si mají vybrat, že některé jsou jenom klikací závody, že ke zkoušce nejsou jasně formulované otázky… a že to prostě a jednoduše není vůbec tak, jako na jiných školách. Na tom jsme se shodli, rozdíl byl jenom v tom, že přesně tohle byl pro mě jeden z hlavních důvodů pro výběr této fakulty.

V průběhu studia jsem si ale přeci jenom našla celou řadu spojenců z obou skupin a dnes mi někteří nově nastupující prváci píšou (ano, původně samozřejmě kvůli výpiskům) a čím dál častěji zjišťuji, že jsou na tom podobně jako tehdy já. Ale víte co? Ono nakonec nezáleží tolik na tom, co a jak to bylo na začátku, ale jaký je průběh a taky, jestli to dokážeme dotáhnout k úspěšnému konci. 

A jak to máte s FHS vy, záloha anebo jasná volba?

Lucie Džurdženiková