Když krvácejí vlajky


Dnes je 21. srpna 2017. Před 49 lety u nás byla uspořádána báječná přehlídka vojenské techniky. Pokud bych byl tenkrát tak stár jako dnes, báječně bych si to užil. Snad jen ty krvavé vlajky…

Nikdy nepřestane být nutné připomínat si historii. Paměť má totiž jednu ošklivou vlastnost – mizí. Navíc není jednoduché ji někomu předat. Těžko si dnes představit, jak se cítili lidé, kteří si mohli onu vojenskou přehlídku užívat zpoza oken vlastních bytů a domů. Málokdo dnes ví, jaký rachot vydává tank jedoucí po asfaltové silnici. Málokdo ví, jakou spoušť za sebou zanechá. Málokdo slyšel nadzvukové letadlo burácející nízko nad zemí. Málokdo slyšel hudbu pálícího samopalu. Málokdo slyšel křik toho, kdo potkal pozdravení samopalu z blízka. Ten řev trhá uši a rozbíjí okna. Při tom řevu se umírá a ohýbají se záda. V tom řevu krvácí vlajky.

Byli tací, co mají takové přehlídky rádi. Ani krvavé vlajky jim nevadily. Jsou tu i dnes. Rádi by tanky za okny. Rádi by rudé hvězdy. Hvězdy na ruských tancích jsou dnes ale stejné jako ty dřív.

Komentáře