„A k čemu to je? To vaše umění?“ ptá se šedesátiletá
pedikérka na mojí práci. Vysvětluji, že podporujeme začínající umělce.
„Kdybyste radši ty peníze dali chudejm,“ kroutí hlavou. To, že mladí tvůrci většinou
chudí jsou, dělá, že neslyší. „Dnešní generace nic neumí. Ty vaše školy. Prosim vás, k čemu to je studovat nějaký humanitní vědy? A děti? Ty budete
mít po třicítce, že jo? To budete stará. Všechny matky jsou dneska starý…“ jede
si svou. Jelikož má v parádě moje chodidlo, nemohu utéct, i když je mi po
pěti minutách jasné, že jsem vkročila do jámy lvové.
 |
| Zdroj: Neethis - http://www.celestiamotherlode.net/catalog/show_addon_details.php?addon_id=1000, Copyrighted free use, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6201473 |
„Vy mladý vůbec nejste zvyklí makat,“
nepřestává kritizovat. Nestíhám nic říct, skočí mi hned do řeči: „Nezlobte se
na mě, já když to vidim. Jsem sice stará baba, ale už mám něco za sebou, víte?
Ha ha ha,“ povídá vesele. „Neřikám, že teď je to špatný, ale to za soudruha
aspoň všichni dostali stejný porodný. Dneska podle toho, jak kdo vydělává. Proč
by to tak mělo bejt?“
Než
se nadechnu, pokračuje v monologu. Do ruky bere jeden nástroj za druhým, modlím
se, aby mi při tom všem, co ze sebe chrlí, neusekla v nepozornosti nohu. Snad
mi čte myšlenky, protože náhle prohlašuje:
„A
ty muslimové, ty nám stejně všem uřežou hlavy!“
Natáhne
se na poličku pro krém, tak využiju příležitosti a ptám se jí, zda někdy byla v zemi
vyznávající islám. Zavrtí hlavou. Než stihnu navázat, barvitě mě zasvěcuje do
dalších nejděsivějších scénářů konce světa.
Nezajímá
ji, co si myslím. Živě a s neskrývanou radostí popisuje, kdo koho vyhubí
dřív a jak bolestivá smrt nás čeká. Přidržuji se pevně křesla. Je to horší než u
zkoušky SAFM. Tato vědma mi totiž nedává vůbec žádný prostor k tomu, abych
oponovala. Vyjádřila názor. Obhájila hodnoty! Jak jen utéct před
katastrofickými vidinami, kterými mě úspěšně zahlcuje? Rozhlížím se po
místnosti a přemýšlím, co bych mohla udělat, abych kompletně změnila scénář,
který se přede mnou odvíjí. Můžu třeba z ničeho nic spustit cizím jazykem a
pozorovat, za jak dlouho si toho všimne. Nebo na celý salón pronést: „Mám doma
dvacet pět uren s popelem příbuzných, nemohla bych jich tu pár uskladnit?“
Anebo začít cákat vodu z lavóru a dělat, že odháním bytosti, které vidím
jen já. Fantazíruju a potutelně se usmívám. Najednou si všimnu, že mě pobízí,
ať se obuji, už skončila. Ani si nevšimla, že ji neposlouchám.
„Tak
zase příště,“ směje se bodře. Uleví se mi. Naštěstí se mi podařilo aspoň na
chvíli uniknout před hrozivými vidinami, které pro mě přichystala. Buď do
příště najdu způsob, jak s ní vést rozhovor, abych se dostala ke slovu
také já (možná ty urny?), anebo zkrátka zajdu jinam. Nic jiného mě nenapadá. S lidmi,
kteří rádi mluví, ale neradi naslouchají, je potíž. Jedno se ale musí nechat,
nohy mám teď jako v bavlnce.
Komentáře
Okomentovat