Velké a malé triumfy

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že všichni bychom chtěli, aby zkoušky byly vždycky jednoduché. Je bez debaty, že nejlépe se vzpomíná na atesty, jejichž název v nás vyvolává asociace jako růžový sad, čaj o páté, brnkačka a selanka v podvečer. Skutečnost je ovšem poněkud krutější, protože je tu rovněž druhá, zpravidla daleko větší skupina zkoušek, jejichž název v nás vyvolává úplně jiné asociace: děs a hrůza, hlava vybuchující samými informacemi, totální okno, strašlivě nepříjemný zkoušející a tisíc dalších variací, které jistě všichni dobře známe. Ano, lépe se vzpomíná na ty první. Ale když vyprávím historky ze studií, paradoxně daleko častěji mluvím o těch druhých; a znám jen málo lidí, kteří o nich vyprávějí neradi.



Triumf a euforie z toho, že jsem tu kterou zkoušku splnila, se totiž v případě selanky nedá s triumfem po tuhém boji vůbec srovnat. Obhajoba, na níž jsem nemusela téměř nic obhajovat, byla krásná, ale obhajoba, na níž byl posudek daleko horší, a přesto jsem se obhájila, byla velké vítězství. Stejně jako splněný Úvod do historie, bakalářský překlad nebo státnice. Troufám si říct, že do určité míry platí úměra „čím těžší zkouška, tím větší triumf“ – samozřejmě s výjimkou nepovedených pokusů a pokusů, které sice jsou úspěšné, ale u nichž vás vyučující vydeptají natolik, že při sdělení známky už ani nevíte, jak se jmenujete.

Jsem proto s jistým časovým odstupem vděčná za všechny těžké zkoušky. Na rozdíl od selanky brnkaček se do mě vryly hluboko; tak hluboko, že je jen tak něco nevykoření. Jsou mi bohatou zásobou vtipných (či lehce děsivých) historek. Některé informace z nich už asi nikdy nezapomenu – například to, kolik má katedrála sloupů. A hlavně: i po letech z nich mám radost a jsem stále hrdá na to, že jsem je zvládla splnit. Je na co. Byl to velký triumf.

Komentáře