Jaké je být absolventem

Trvá to léta a zdá se, že to nikdy neskončí. Den za dnem student míří na fakultu, čte stohy knih, píše stohy výpisků a stresuje se, jak mu dopadne další zkouška. Tráví ve škole spoustu času, najde si tam přátele, ve zkouškovém nespí a tláská jednu čokoládu za druhou. Moří se s diplomkou, donekonečna čte, píše a opravuje, učí se na státnice jako šílený, škola je všude, je do ní zcela ponořen, až najednou… není.



Úspěšně složit všechny zkoušky a vidět před svým jménem vytoužená tři písmenka Mgr. stojí za to. Je to euforický pocit; pocit, že všechno to dlouholeté snažení a nervování konečně došlo ke kýženému konci. Ale taky je to zvláštní melancholie: student je školou naplněn, pohlcen, škola je hlavní horizont jeho bytí – a najednou je to pryč. V absolventovi zeje prázdnota tam, kde na ni nebyl vůbec zvyklý. Neměl třeba tak úplně jasno v tom, co bude po škole dělat, ale věděl, že je student a při troše štěstí jím byl rád. A najednou, po dlouhých, předlouhých letech jím není. A neví, čím vlastně je a co bude dál.

Při pohledu na všechny možnosti, které má otevřené, ho někdy chytá závrať. Může dělat tohle, onohle i tamhleto. Co z toho je to pravé? Chtěl by dělat něco smysluplného, vidina pouhých peněz ho často neuspokojí. Jestliže za studií měl to štěstí zažít pocit smysluplného naplnění, pak nad nabídkami práce často krčí rameny. Ano, tohle by asi dělat mohl, ale proč by to měl kdy vůbec někdo dělat? Co to komu přinese? A nelžou si tam náhodou tak trochu všichni do kapsy?


Není to snadný úděl, být úspěšným absolventem Fakulty humanitních studií. Najít vhodnou náplň do zející díry uprostřed absolventovy duše a identity je těžký úkol. Je to úkol hodný… inu, absolventa Fakulty humanitních studií.

Komentáře