1) Søren Kierkegaard: Bázeň a chvění
Není náhoda, že začínám právě touto knihou, knihou filosoficko-náboženskou. Kierkegaard mě jí totiž okouzlil natolik, že jsem o ní nakonec napsala i svou bakalářskou práci. Je to kniha tenká, napsaná živým a barvitým jazykem, místy vtipná až satirická a zcela postrádající tradiční filosofické atributy jako nesrozumitelnost, suchost či pedantickou pojmovou přesnost. Je to kniha výsostně osobní a plná vášně. Lze ji uplatnit u povinných filosofických atestů; jen pozor, její osobní ladění z ní dělá spis trochu hůře aplikovatelný na „běžný“ filosofický diskurs.
2) Paul Berger: Pozvání do sociologie
Nemáte rádi sociologii? Zkuste jí dát ještě jednu šanci s touto knihou. Je totiž vážně skvělá, lehce psaná, vtipná a ještě k tomu použitelná u ústní části zkoušky SVIP. Z knih, které zde uvádím, je tahle na čtení asi vůbec nejsnazší a nejrychlejší. Text plyne jako voda a ani se nenadějete, budete chtít být sociology a chápat fascinující dobrodružství jménem společnost a její nesmírně silný vliv na jednotlivce. Pro ty, kdo by se stali opravdovými fanoušky, můžu pak jedině doporučit i Sociální konstrukci reality, kterou Berger napsal spolu s Thomasem Luckmannem a svou teorii v ní rozvinul plně a podrobně. U SVIPu se vám rovněž bude velmi hodit.
3) Vladimír Macura: Znamení zrodu
Ano, i já jsem patřila k těm, kdo si mysleli, že o národním obrození není možné napsat něco čtivého a zábavného. Jak velký omyl to byl, jsem zjistila, když jsem v rámci četby na EDK sáhla po této knize. Je to velice originální počin, který vám otevře na buditele úplně jiný pohled – obrození byla jedna velká hra na to, že máme český jazyk a kulturu. Buditelé češtinu chtěli obnovit tak moc, až si ji de facto museli takřka absurdním způsobem vytvořit na koleně. Jaké pak asi bylo jejich překvapení a radost, když jejich výtvor skutečně začal žít vlastním životem.
4) Mircea Eliade: Mýtus o věčném návratu
Věčná antropologická klasika, vhodná k referátům do UKC, dříve i ke SVIPu. Tato tenoučká knížečka v sobě skrývá velmi široký exkurz napříč starými kulturami a jejich mýty o chaosu a počátku společenského a vůbec kosmického řádu. Eliade v ní provádí sondu do lidského myšlení v průběhu věků, která nám lépe umožňuje pochopit i některé dnešní fenomény (například bouřlivé oslavy Silvestra). Jen těžko se nám věří, že i my jsme vlastně součástí těchto starých výkladů světa a naše logické a racionální myšlení stále ještě jede tak trochu ve starých mytických kolejích.
5) Pavel Eisner: Chrám i tvrz
Na závěr jsem si nechala knihu nejtlustší. Chrám i tvrz je pořádný fascikl, má ovšem zásadní výhodu v tom, že v zásadě není nutné jej číst od začátku do konce – jednotlivé kapitoly dávají plný smysl i samy o sobě (což je také důvodem, proč můžete na téhle knize nafasovat opravdu hodně bodů na referátech v UKC – i tam je rozdělená na mnoho malých částí). Jedná se v zásadě o vyznání lásky českému jazyku, psané za velmi dramatických okolností; Pavel Eisner byl totiž nejen překladatel ze třinácti jazyků a velký znalec jazyků, ale rovněž Žid, který tenhle spis tvořil během druhé světové války. Jeho takřka neuvěřitelný přehled o tom, jak jazyky fungují, dává Chrámu i tvrzi jedinečnou hodnotu. Je to neobyčejně hluboký a osobní vhled do češtiny a jejích ústrojných mechanismů, a ještě k tomu napsaný brilantně a s ostrovtipem.
Jako to tak u všech výběrů a hitparád bývá, mám i v tomto případě pocit, že jsem ukřivdila celé řadě skvělých textů, které jsem neuvedla. Mohla by jich ještě být spousta – od Mimésis Ericha Auerbacha přes Věk katedrál Georgese Dubyho nebo eseje Roberta Mertona (pokud vám není povědomé jeho jméno, jistě znáte alespoň jeho pojem sebenaplňující se proroctví) až po Obranu Sókrata a Kritón, v nichž Platón popisuje dramatický Sókratův konec. Jedná se o knihy, které mě chytily a víckrát už nepustily, některé z nich jsem použila hned u několika zkoušek a vždycky jsem měla radost, když jsem je mohla využít znovu a vrátit se k nim. Jsou to knihy, které pro mě byly v pravém slova smyslu přelomové – ukázaly mi svět z úplně nové perspektivy a naučily mě alespoň trochu jí rozumět. A i kdybyste vůbec nesouhlasili s mým výběrem, doufám, že budete souhlasit alespoň s tím, že to je snad to největší a nejkrásnější, co si od knih můžeme přát.
A jaké knihy nejvíc oslovily vás?
4) Mircea Eliade: Mýtus o věčném návratu
Věčná antropologická klasika, vhodná k referátům do UKC, dříve i ke SVIPu. Tato tenoučká knížečka v sobě skrývá velmi široký exkurz napříč starými kulturami a jejich mýty o chaosu a počátku společenského a vůbec kosmického řádu. Eliade v ní provádí sondu do lidského myšlení v průběhu věků, která nám lépe umožňuje pochopit i některé dnešní fenomény (například bouřlivé oslavy Silvestra). Jen těžko se nám věří, že i my jsme vlastně součástí těchto starých výkladů světa a naše logické a racionální myšlení stále ještě jede tak trochu ve starých mytických kolejích.
5) Pavel Eisner: Chrám i tvrz
Na závěr jsem si nechala knihu nejtlustší. Chrám i tvrz je pořádný fascikl, má ovšem zásadní výhodu v tom, že v zásadě není nutné jej číst od začátku do konce – jednotlivé kapitoly dávají plný smysl i samy o sobě (což je také důvodem, proč můžete na téhle knize nafasovat opravdu hodně bodů na referátech v UKC – i tam je rozdělená na mnoho malých částí). Jedná se v zásadě o vyznání lásky českému jazyku, psané za velmi dramatických okolností; Pavel Eisner byl totiž nejen překladatel ze třinácti jazyků a velký znalec jazyků, ale rovněž Žid, který tenhle spis tvořil během druhé světové války. Jeho takřka neuvěřitelný přehled o tom, jak jazyky fungují, dává Chrámu i tvrzi jedinečnou hodnotu. Je to neobyčejně hluboký a osobní vhled do češtiny a jejích ústrojných mechanismů, a ještě k tomu napsaný brilantně a s ostrovtipem.
Jako to tak u všech výběrů a hitparád bývá, mám i v tomto případě pocit, že jsem ukřivdila celé řadě skvělých textů, které jsem neuvedla. Mohla by jich ještě být spousta – od Mimésis Ericha Auerbacha přes Věk katedrál Georgese Dubyho nebo eseje Roberta Mertona (pokud vám není povědomé jeho jméno, jistě znáte alespoň jeho pojem sebenaplňující se proroctví) až po Obranu Sókrata a Kritón, v nichž Platón popisuje dramatický Sókratův konec. Jedná se o knihy, které mě chytily a víckrát už nepustily, některé z nich jsem použila hned u několika zkoušek a vždycky jsem měla radost, když jsem je mohla využít znovu a vrátit se k nim. Jsou to knihy, které pro mě byly v pravém slova smyslu přelomové – ukázaly mi svět z úplně nové perspektivy a naučily mě alespoň trochu jí rozumět. A i kdybyste vůbec nesouhlasili s mým výběrem, doufám, že budete souhlasit alespoň s tím, že to je snad to největší a nejkrásnější, co si od knih můžeme přát.
A jaké knihy nejvíc oslovily vás?
Za mě jsou to v prvé řadě jednoznačně Kantovy Základy metafyziky mravů. Mimo jiné taky Nietzsche: O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním.
OdpovědětVymazatZrovna Evropské duchovní dějiny z obrázku jsou skvělé. Potom třeba Antická obec a řada dalších...
OdpovědětVymazatSmetánkova Legenda o Ostojovi je boží (bohužel se mi zdá, že u hodně lidí připravujících se na EDK projde bez povšimnutí). Dále Faidón od Platóna a taky Camus se svým Mýtem o Sisyfovi. Rovněž se mi moc líbila Bergerovo Pozvání do sociologie :-) Ale jak už zde bylo zmíněno, jsou to jen výraznější ostrůvky v moři skvělých knih, ke kterým jsme se v průběhu studia mohli dostat.
OdpovědětVymazatMarkovo Evangelium!
OdpovědětVymazat