5 nejlepších knih mého studia na FHS

Jen těžko bychom hledali někoho, kdo by tvrdil, že při studiu na FHS toho člověk příliš nepřečte. Naopak, přečte. A to jak texty skvělé až přelomové, tak texty, které by raději spíše nečetl, ba by je nejraději vyhodil oknem. Jelikož v konkretizaci druhé skupiny nevidím valný smysl, rozeberu raději na skupinu první. Během svého studia jsem totiž přečetla několik knih, nad kterými se mi doslova tajil dech, které do značné míry změnily můj pohled na svět a které s čistým svědomím doporučuji každému. Protože by byla opravdu škoda je při studiu minout.


1) Søren Kierkegaard: Bázeň a chvění

Není náhoda, že začínám právě touto knihou, knihou filosoficko-náboženskou. Kierkegaard mě jí totiž okouzlil natolik, že jsem o ní nakonec napsala i svou bakalářskou práci. Je to kniha tenká, napsaná živým a barvitým jazykem, místy vtipná až satirická a zcela postrádající tradiční filosofické atributy jako nesrozumitelnost, suchost či pedantickou pojmovou přesnost. Je to kniha výsostně osobní a plná vášně. Lze ji uplatnit u povinných filosofických atestů; jen pozor, její osobní ladění z ní dělá spis trochu hůře aplikovatelný na „běžný“ filosofický diskurs.

2) Paul Berger: Pozvání do sociologie

Nemáte rádi sociologii? Zkuste jí dát ještě jednu šanci s touto knihou. Je totiž vážně skvělá, lehce psaná, vtipná a ještě k tomu použitelná u ústní části zkoušky SVIP. Z knih, které zde uvádím, je tahle na čtení asi vůbec nejsnazší a nejrychlejší. Text plyne jako voda a ani se nenadějete, budete chtít být sociology a chápat fascinující dobrodružství jménem společnost a její nesmírně silný vliv na jednotlivce. Pro ty, kdo by se stali opravdovými fanoušky, můžu pak jedině doporučit i Sociální konstrukci reality, kterou Berger napsal spolu s Thomasem Luckmannem a svou teorii v ní rozvinul plně a podrobně. U SVIPu se vám rovněž bude velmi hodit.

3) Vladimír Macura: Znamení zrodu

Ano, i já jsem patřila k těm, kdo si mysleli, že o národním obrození není možné napsat něco čtivého a zábavného. Jak velký omyl to byl, jsem zjistila, když jsem v rámci četby na EDK sáhla po této knize. Je to velice originální počin, který vám otevře na buditele úplně jiný pohled – obrození byla jedna velká hra na to, že máme český jazyk a kulturu. Buditelé češtinu chtěli obnovit tak moc, až si ji de facto museli takřka absurdním způsobem vytvořit na koleně. Jaké pak asi bylo jejich překvapení a radost, když jejich výtvor skutečně začal žít vlastním životem.

4) Mircea Eliade: Mýtus o věčném návratu
Věčná antropologická klasika, vhodná k referátům do UKC, dříve i ke SVIPu. Tato tenoučká knížečka v sobě skrývá velmi široký exkurz napříč starými kulturami a jejich mýty o chaosu a počátku společenského a vůbec kosmického řádu. Eliade v ní provádí sondu do lidského myšlení v průběhu věků, která nám lépe umožňuje pochopit i některé dnešní fenomény (například bouřlivé oslavy Silvestra). Jen těžko se nám věří, že i my jsme vlastně součástí těchto starých výkladů světa a naše logické a racionální myšlení stále ještě jede tak trochu ve starých mytických kolejích.

5) Pavel Eisner: Chrám i tvrz

Na závěr jsem si nechala knihu nejtlustší. Chrám i tvrz je pořádný fascikl, má ovšem zásadní výhodu v tom, že v zásadě není nutné jej číst od začátku do konce – jednotlivé kapitoly dávají plný smysl i samy o sobě (což je také důvodem, proč můžete na téhle knize nafasovat opravdu hodně bodů na referátech v UKC – i tam je rozdělená na mnoho malých částí). Jedná se v zásadě o vyznání lásky českému jazyku, psané za velmi dramatických okolností; Pavel Eisner byl totiž nejen překladatel ze třinácti jazyků a velký znalec jazyků, ale rovněž Žid, který tenhle spis tvořil během druhé světové války. Jeho takřka neuvěřitelný přehled o tom, jak jazyky fungují, dává Chrámu i tvrzi jedinečnou hodnotu. Je to neobyčejně hluboký a osobní vhled do češtiny a jejích ústrojných mechanismů, a ještě k tomu napsaný brilantně a s ostrovtipem.

Jako to tak u všech výběrů a hitparád bývá, mám i v tomto případě pocit, že jsem ukřivdila celé řadě skvělých textů, které jsem neuvedla. Mohla by jich ještě být spousta – od Mimésis Ericha Auerbacha přes Věk katedrál Georgese Dubyho nebo eseje Roberta Mertona (pokud vám není povědomé jeho jméno, jistě znáte alespoň jeho pojem sebenaplňující se proroctví) až po Obranu Sókrata a Kritón, v nichž Platón popisuje dramatický Sókratův konec. Jedná se o knihy, které mě chytily a víckrát už nepustily, některé z nich jsem použila hned u několika zkoušek a vždycky jsem měla radost, když jsem je mohla využít znovu a vrátit se k nim. Jsou to knihy, které pro mě byly v pravém slova smyslu přelomové – ukázaly mi svět z úplně nové perspektivy a naučily mě alespoň trochu jí rozumět. A i kdybyste vůbec nesouhlasili s mým výběrem, doufám, že budete souhlasit alespoň s tím, že to je snad to největší a nejkrásnější, co si od knih můžeme přát.

A jaké knihy nejvíc oslovily vás?

Komentáře

  1. Za mě jsou to v prvé řadě jednoznačně Kantovy Základy metafyziky mravů. Mimo jiné taky Nietzsche: O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním.

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna Evropské duchovní dějiny z obrázku jsou skvělé. Potom třeba Antická obec a řada dalších...

    OdpovědětVymazat
  3. Smetánkova Legenda o Ostojovi je boží (bohužel se mi zdá, že u hodně lidí připravujících se na EDK projde bez povšimnutí). Dále Faidón od Platóna a taky Camus se svým Mýtem o Sisyfovi. Rovněž se mi moc líbila Bergerovo Pozvání do sociologie :-) Ale jak už zde bylo zmíněno, jsou to jen výraznější ostrůvky v moři skvělých knih, ke kterým jsme se v průběhu studia mohli dostat.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat