Listopadová romance

Když se někdo zeptá, jak je to vlastně dlouho od onoho „velkého 17. listopadu 1989,“ nemusím dlouho přemýšlet. Je to totiž rok mého narození. Jsem dítětem roku revoluce.

Znamená to, že krom pár měsíců dosluhující totality, žiji celý svůj život ve svobodné zemi. V zemi, ve které je běžné volit ve svobodných volbách ze širokého spektra politických stran. Ve které je možné psát a mluvit téměř o čemkoliv, a kde mi nehrozí postih za mé politické ani náboženské přesvědčení. Po celých těch 28 let mě však jen málo napadala myšlenka, že tehdy získaná svoboda vlastně není samozřejmá. A tak možná ze zvýšeného krevního tlaku povolebního jsem se letos pražských oslav onoho dne poprvé zúčastnil.

Ten den jsem prožil velmi příjemně. Vládla zde vroucí a srdečná atmosféra. V myšlenkách jsem doufal, že i já bych tenkrát měl onu odvahu k odporu. Když jsem však přemýšlel, co o svých zážitcích z tohoto dne napíšu, motivy se mi v hlavě prolínaly. Dalo by se přece psát o tolika zarážejících, ale i hezkých věcech dneška. Třeba o nastupujícím populismu s rétorikou skutečně připomínající třicátá léta minulého století u našeho západního souseda. Nebo o lidech volajících zpět ony ruské tanky, které již nastartované čekaly na rozkaz ke krvavému potlačení revoluce. Případně i o sounáležitosti a hrdosti malého národa v řetězu zapálených svíček. O ničem z toho psát však nebudu.
Píšu teď totiž slova díků. Pokorně a s úctou děkuji všem těm, kteří riskovali své životy před 28 lety.

Děkuji, že jsem mohl vyrůstat v zemi, která práva člověka považuje za přednější před zájmem strany. Děkuji, že mohu studovat to, co se mi líbí a hledat uplatnění tam, kde chci. A především děkuji, že mohu vyjádřit svůj nesouhlas, pokud někdo opět upřednostňuje zájmy své před zájmy občanů. Díky, že můžu!