Ostrá palba do vlastních

Tak se nám přihodila jedna cestovatelská kuriozita. Zmizela nám hlava. Odjela do Ruska. Prý aplikovat „ekonomickou diplomacii“. Pominu úplně význam takové cesty do země, která je pro nás marginálním obchodním partnerem, a podívám se na sdělení oné hlavy pomazané.

Udála se totiž jedna věc, která nyní hýbe myšlením naší země. Padl první ostrý výstřel v oné hybridní válce plné internetových dezinformátorů a mediálních masáží. První skutečně ostrá rána, která prověřuje, jak dobře zakořenily ony polopravdy a nehorázné lži na půdě naší země.

Sáhli nám na 21. srpen 1968. Jeden z mála okamžiků, ve kterém naše země zapomněla z velké části na vnitřní roztržky a nechala si dát na držku společně. Jeden z okamžiků, kdy bylo najednou jasné, kdo je nečekaným nepřítelem a kdy si i do té doby totalitou nedotčení lidé uvědomili, co to znamená být loutkou sprostého a drzého hegemona.

Zdá se však, že byl tento výstřel předčasný. Nezapomněli jsme totiž ještě na tu prokletou noc burácejících tanků. Jako by si i ona hlava uvědomila namyšlenost a drzost tohoto prvního výstřelu, snaží se teď „ekonomickou diplomacií“ hasit oheň, který po dopadu tohoto granátu vzplál. Ale snad je pozdě. Snad si i někteří posluchači oněch zaručených pravd uvědomili, co vlastně poslouchají. Je to jen má osobní naděje. Snad ne marná.

Máme prý být vděční za bratrskou pomoc. Dovolím si tedy připomenout Kryla i Pelíšky:

„Nikagda niezabudiem, duraki!“