Ticho
a studijní klid se v knihovně Fakulty architektury Columbia University
v New Yorku nenaruší právě často. Přesto, že jde o velkou knihovnu a
uživatelů je poměrně mnoho, trvale tu vládne soustředěná atmosféra. A přesto. Najednou
se, ne příliš hlasitě, zato neodbytně přihlásí o slovo požární poplach. Všichni
uživatelé, já s nimi, jsou zvyklí, poklidně sbalí notebook a spořádaně se
sunou k východu. Ty, kteří se až příliš zdržují, vlídně popožene paní
ředitelka: „Je alarm, všichni musí odejít.“ Za pět minut je evakuováno a za
družného hovoru všichni čekají, někdo s cigaretou, jiní s kávou, až
bude po všem. Vedle kampusu je zatím vidět blyštivé a houkající požární vozy –
kus obliby hasičů zde v Americe pochází určitě i z jejich krásných
chromových a červených, modře blikajících aut.
Jenže
klimax se nekoná. I tento poplach byl planý. Za dva týdny zde jsem zažil takové
alarmy dva. Během minulé návštěvě před několika lety ještě více. Za hodinu jsou
všichni zpět u stolů při studiu. Zvědavec by řekl, to zábavnější skončilo. Mně
se však zdá, že tomu tak není.
S rychlostí,
která je k neuvěření, se vše vrátí do starých kolejí píle a ambicí, což
právě – a nikoli požární poplach – je to opravdu zajímavé. Sedím v této
krásné staré knihovně a bezprostředně vnímám, že je tady atmosféra nastavená vysoce
ambiciosně, pilně a bezprecedentně cílevědomě. Americký sen se tu nezdá snovou
vidinou, ale viditelným světlem na konci tunelu studia. Studenti i učitelé sedí
u mohutných dřevěných stolů s horami knih a všude cítím touhu po úspěchu, snahu
něco dokázat a prosadit se. Zároveň tu ale ve vzduchu přímo visí, že úspěch je
tu individuální, úspěch jednoho znamená, že na někoho druhého se ho již tolik
nedostalo. Každý se tu dere sám za sebe; takto ostře to nevnímám ani, když
chodím po ulicích Manhattanu, o Čechách ani nemluvě. Neodbytně tak přichází
otázka, zda právě toto není v posledku to, co odlišuje špičková pracoviště
od těch ostatních, motivace k výkonu a prostřednictvím něho
k výsledkům a úspěchu. Work hard!
Komentáře
Okomentovat