pondělí 3. října 2016

Jak psát e-mail vyučujícímu

Znáte ten brilantní kreslený vtip o tom, jak student píše svému profesorovi? Jeho autor vystihl opravdu mnohé. Málokterý z rutinních úkonů na vysoké škole totiž vzbuzuje tolik otazníků, nervových tiků a rozpaků. A to na obou stranách pomyslné barikády.


Na prolomení ledů, ve kterých mnozí studenti při psaní svým vyučujícím vězí, přitom stačí pár jednoduchých zásad. V podstatě jsou jen tři: správně oslovit či alespoň pozdravit, zdvořile napsat, co potřebuji, správně se rozloučit. A přece v tom mnoho lidí chybuje.

První zásada bývá nejčastějším kamenem úrazu. Já jsem kupříkladu celý první semestr oslovovala jednoho vyučujícího s titulem Ph.D. „vážený pane profesore“. To je chyba, kterou někteří velkoryse přejdou, jiné to však vysloveně pohorší. Na univerzitě totiž není každý vyučující profesor a je třeba to respektovat. Zásada správného oslovování nám proto diktuje podívat se na všechny tituly, kterých daný „profesor“ dosáhl, a oslovit ho tím nejvyšším. Pořadí je následovné (od nejvyššího):
Profesor (prof.)
Docent (doc.)
Doktor (Ph.D., PhDr., RnDr. a ostatní tituly obsahující Dr.)
Magistr/Inženýr (Mgr., MgA., M. A./Ing.).
Pozor také na oslovení „vážený pane kolego/vážená paní kolegyně“. Tak nám sice páni profesoři říkají často, ale jako studenti si takové oslovení vůči vyučujícímu rozhodně nemůžeme dovolit – některá zvířátka jsou si zkrátka rovnější.

Otázkou zůstává snad nejčastější „dobrý den“. Při tom se vlk nažere a koza zůstane celá: vyučující mě nemůže obvinit, že jsem ho nepozdravil, a zároveň se nemusím obtěžovat s hledáním, jakých všech ranků už dosáhl. Tato varianta, byť v praxi nejčastější, však není úplně košer a znám lidi, které oslovení „dobrý den“ dokáže pěkně vytočit („Copak jsem nějaký dobrý den?!“). Proto raději pozor na něj. Košer je v tomto případě „dobrý den, pane docente“, tam ale koza už celá nezůstává – opět musíme dohledávat tituly.

Druhá zásada: zdvořilost. Je velmi překvapivé, že někteří univerzitní studenti neznají kouzelné slovíčko „prosím“. Maily jako „Zadáte mi teda to stipendium?“ nebo „Stále nemám tu známku v SISu!“ tak už dávno přešly z říše sci-fi do reality. Takové maily jsou daleko horší než všechny dobré dny dohromady, neboť poukazují na silný nedostatek respektu a zdvořilosti. Proto, prosím, pište alespoň tak, jak byste mluvili. Váženému profesorovi byste z očí do očí určitě neřekli, aby vám teda už koukal zadat to stipendium. Tak mu to ani nepište.

Třetí zásada, vhodný závěr, se pěkně doplňuje se zásadou první i druhou, jen je o mnoho jednodušší. Zdvořilý závěr e-mailu zpravidla obsahuje slovíčko „děkuji“ a rozloučení „s pozdravem (vaše jméno)“. To je to nejjednodušší, co můžete napsat, a určitě tím neuděláte chybu.

Vzato kolem a kolem, je třeba si uvědomit, že nepíšete ani do aristokratické rodiny z počátku devatenáctého století, ani do facebookové skupiny cOoL teEnagEřI. A když si nebudete vědět rady, zkuste si představit, že ten mail, co už půl hodiny píšete, budete muset jako adresát číst vy. Co byste si chtěli přečíst?

Žádné komentáře:

Okomentovat