K vysokoškolskému životu to takřka neodmyslitelně patří; pakliže se tedy univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné na to, aby přežily každodenní dojíždění. Spolubydlení. Příležitost k mnoha krásným a užitečným věcem: najít nové přátele a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které později jako když najde. Co všechno mi spolubydlení dalo a čemu mě naučilo?
Tak předně mi vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen občas, jsme si dost vzácní na to, abychom si případné hádanice nechali na jindy. Zároveň si už také nelezeme na nervy různými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a v jakém hrnci se má vařit pro čtyři lidi.
Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Zvláště u spolubydlících z matfyzu, VŠE a Pedagogické fakulty se to velmi hodí (o těžkostech takového vysvětlování pro humanitní studenty je zde dokonce samostatný článek).
Zejména však spolubydlení představuje příležitost k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Moje různé perfekcionistické posedlosti, jako například umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu celkem nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.
Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Když vám to říká člověk, kterého respektujete, prostě se musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. Také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení; a spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.
Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící tu podivnou pohádku, u které jste si říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, také zná, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. Je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou skladbu, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace (flek na sukni, pravda, držel, ale jinak vynikající zážitek) a další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).
Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku; je to krásný způsob, jak se rozhlédnout po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému a novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za omezené hranice sebe sama.
Tak předně mi vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen občas, jsme si dost vzácní na to, abychom si případné hádanice nechali na jindy. Zároveň si už také nelezeme na nervy různými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a v jakém hrnci se má vařit pro čtyři lidi.
Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Zvláště u spolubydlících z matfyzu, VŠE a Pedagogické fakulty se to velmi hodí (o těžkostech takového vysvětlování pro humanitní studenty je zde dokonce samostatný článek).
Zejména však spolubydlení představuje příležitost k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Moje různé perfekcionistické posedlosti, jako například umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu celkem nic nemám, a hrneček dám klidně i do police... no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.
Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Když vám to říká člověk, kterého respektujete, prostě se musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. Také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla nejmenší tušení; a spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.
Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící tu podivnou pohádku, u které jste si říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, také zná, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. Je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou skladbu, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace (flek na sukni, pravda, držel, ale jinak vynikající zážitek) a další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).
Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku; je to krásný způsob, jak se rozhlédnout po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému a novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za omezené hranice sebe sama.
Komentáře
Okomentovat