Erasmácké cestování: Saltburn- the- real- Heaven

Jak říká moje spolubydlící, „každého z nás to táhne k prostředí, kde jsme vyrostli“, já jsem vyrostla – a pořád teda rostu – na vesnici. Od šesté třídy jsem všem tvrdila, že jednou budu URČITĚ bydlet v Londýně. I když k tomuto městu mám obrovské pouto, místo, kde jsem opravdu šťastná, je příroda. Byla jsem v Newcastlu, Leedsu, Edinburghu – tam Rowlingová psala Harryho Pottera! – a mám ještě pár měst „naplánovaných“, ale výlety do přírody si užívám nejvíc.

Saltburn-by-the-Sea

Od té doby, co jsem v Anglii, si užívám cestování na vlastní pěst. Projedu si mapu, podívám se na fotky, řeknu si, že by se mi tam a tam mohlo líbit a jedu. Cestování po Anglii není jedno z nejlevnějších, navíc očekáváte, že v zemi, kde započala průmyslová revoluce a byla zde první veřejná železnice – která byla mimochodem mezi Stocktonem a Darlingtonem, což je téměř „co by kamenem dohodil“ – se dostanete všude vlakem. Opak je pravdou, spousta lidí zde využívá spíše osobní a autobusovou dopravu a na spoustu míst vlak tedy vůbec nejezdí. Přesto se cestování po Anglii stoprocentně vyplatí, protože je to nádherná zem s milými lidmi a nejúžasnější přírodou, kterou jsem kdy viděla.

Nemůžu říct, které místo se mi líbilo nejvíc, protože všechna byla naprosto úžasná! S jistotou vím, že miluju moře a proto jsem si pro první „cestovatelské vyprávění“ vybrala malé městečko ležící jihovýchodně od Durhamu, s názvem Saltburn-by-the-Sea.

Měla jsem neskutečné štěstí na počasí: přestože jsem procestovala celý podzim a půlku prosince, byla u nás většina dní slunečných a velmi teplých – heč! Využila jsem toho a vydala se k moři. Saltburn-by-the-Sea je přímořské město na severovýchodě Anglie. Určitě máte nějaké „cestovatelské zvyky“, já, vždy když jedu k moři, hned běžím ochutnat vodu, jestli mě naši nelakovali, že je slaná.

Od té doby, co jsem v Anglii, jsem si oblíbila chození – přiznám se, že je to trochu vynucené; co má člověk dělat, když se potřebuje dostat do školy a autobusy prostě nejezdí na čas – proto jsou veškeré moje výlety veskrze povahy „pěší“. Saltburn nebylo výjimkou. Po příjezdu do městečka jsem se ihned rozběhla směr moře. Na pláži je krásné dlouhatánské viktoriánské molo (bylo otevřeno v roce 1869) – jako vystřižené ze Ságy rodu Forsytů, dokonce je na konci mola u útesu lanovka nahoru do města. Jako první jsem se rozhodla pro „krátkou“ procházku po pláži a pak výšlap na útes na stezku „Cleveland way“, která vede po celém pobřeží, od města k městu celého Yorkshiru.

Bylo krásně, svítilo sluníčko a mírně foukal vítr – opravdu to byl jeden z nejvydařenějších výletů – sama jsem si vykračovala po pláži, zpívala si a honila vlny. Ještě teď děkuji Bohu a líbám si ruce za to, že jsem se rozhodla jít na pláž jako první, protože mě, jako suchozemského tvora, nenapadlo, že existuje něco jako příliv a jít o něco později, nechci ani domýšlet. V opojení čerstvého vzduchu jsem se rozhodla vydat se za útes – čas mě nikam netlačil, vlak mi jel až za 5 hodin, takže procházku nahoře po útesu bych stihla tak jako tak. Běhala jsem po pláži, přeskakovala kameny, pozorovala rybky a rostliny v mořských kalužích, našla hejno racků a hrála si na Seana Conneryho – na tu scénu z Indiana Jonese, kdy Sean Connery běhá po pláži s deštníkem a rozhání racky – takže se krátká procházka protáhla na dvě a půl hodiny. Při cestě zpátky mi vyloženě teklo do bot, protože moře začalo pomalu stoupat. Posledních pár stovek metrů už jsem lezla po skaliskách a nadávala si, jaká káča dokážu někdy být – při cestě zpátky jsem na pláži viděla obrovskou ceduli s nápisem „Pozor na příliv! Dbejte na vlastní bezpečí!“

Štěstí cestovatelských začátečníků! Vybelhala jsem se nahoru na útes a prošla vlastně tu samou trasu, co jsem šla po pláži a nepotkala ani živáčka. Když jsem zašla už tak daleko, že jsem procházela už kolem domů z vedlejší vesnice, tak jsem se otočila a šla zpět. Nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná jako tam a nikde se mi nedýchalo volněji – na vyčnívajícím útesu jsem na oslavu tohoto pocitu roztáhla ruce a křičela z plných plic, jako hrdinka Austenové. Cestou zpátky jsem neodolala pokušení a až nebezpečně jsem se nahýbala dolů z útesu a koukala se, kudu jsem předtím šla – všude byla samozřejmě voda, že! – jsem fakt nepoučitelná.

Saltburn je městečko, kam opravdu nezavítá moc turistů - pro mě obrovské lákadlo, ale jedinou nevýhodou bylo, že jsem nesehnala pohledy – až na období, kdy se do něj nahrnou surfaři z celého světa, protože se tu prý koná nějaké mistrovství? Dokonce moji „durhamští“ spolužáci neměli ponětí, že nějaké takové místo existuje a je téměř za rohem – a pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků za poslední dobu, jak to, že o něm neví? Když jsem se bavila s baristou v British Museum v Londýně o tom, co studuji a kde, při zmínce o „Northeast England“ se na mě rozněžněle podíval se slovy: „oh, that is the real England, isn’t it?“ (ó, to je ta pravá Anglie, ne?). Po zážitcích jako je tento, to můžu jenom potvrdit!

Anežka Mejzrová

studentka navazujícího magisterského oboru Obecná antropologie – integrální studium člověka na FHS UK

V rámci programu Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu ve Velké Británii.