Několikadenní sociální vakuum na
liduprázdné koleji bez připojení je u konce. Vyrážím na první hodinu
dvoutýdenního jazykového kurzu před začátkem semestru. Úkol je jasný: ulovit
prvního kámoše. Lehká nervozita je od probuzení neodmyslitelná. Jak to bude
vypadat? Zastřelí mě někdo?
Na vyvěšeném seznamu nacházím své jméno,
zorientuju se a už beru za kliku. Při vstupu do třídy ihned vnímám, že „lehkou
nervozitu“ nepociťuju sám, všichni koukají jak vyorané myši.
„Hallo, ich bin Matěj. Aus der
Tschechischen Republik.“ „Matooeiay?“ „Jojoo, tos vyslovil moc pěkně.“ Povinné
seznamovací kolečko je samozřejmou nutností. Zvlášť když máte ve třídě Itala –
oficiálně sociálně nejaktivnější národnost na světě. Pohledy se oťukávám
s ostatními, přitom ale nezapomínám na nejdůležitější bod dnešního
programu.
Zaměřeno! Světlé vlasy, první řada. Jediné
jméno ze spolužáků, co jsem si zapamatoval – napsal jsem si ho totiž. Teda,
zapsal jsem si nějakou skrumáž písmenek, tedy jakýsi „akustický obraz“, jak my
sémiotici říkáme. No prostě abych věděl, jak to přibližně vyslovit, s tureckými
jmény totiž žádná sranda není. Nazlis. Těší mě, moje nová kamarádko, i když o
tom ještě nevíš.
V průběhu hodiny se otevírají dveře a
přidává se k nám kluk, který mi už od pohledu nesedí. Můj odhad navíc
potvrdil tím, že si sedl vedle mojí nové budoucí kamarádky Nazlis! To teda ne,
(ne)kamaráde.
„Kouříš?“ ptám se Nazlis po skončení
kurzu. Krabička davidovek na lavici před ní leccos napovídá, ale existuje snad
snadnější zažehnutí konverzace pro nesmělého kluka z východu? Mířím tedy
na cigáro se svou novou budoucí kamarádkou se stále nerozluštitelným jménem. Po
prvních minutách konverzace se mi chce zvracet. Z čeho? Ze svých
cizojazyčných skills. Ach bože, to jsou tak trapné chvíle. Nicméně show
pokračuje dál, docela příjemně a uvolněně si povídáme (teda spíše Nazlis, já
tak porůznu lepím random slova do jakýchsi „vět“), když v tom se za námi
objeví opožděný (ne)kamarád, kterého mi Nazlis představuje jako Lukase. Nazdar.
...................................
..................................
(O sedm hodin později). Po dlouhé
procházce městem s pravidelnými zastávkami v Späti (večerkách) si
konečně sedáme do parku u drážďanské čtvrti Neustadt plné studentů. Mezitím se
moje jazykové skills konečně trochu vybrousily, takže se můžu vyjádřit. Po
cestě z kurzu jsem si navíc ještě v bazaru koupil městské kolo za
usmlouvaných 50 €, kromě Club Maté za 80 centů nejlepší investice. Pijeme pivo,
kouříme a jíme pide, tureckou pizzu. Pro člověka, co je poprvé sám v zahraničí,
se vše skládá do neuvěřitelně nové, neznámé „atmošky“. Tohle bude božský
půlrok. A taky že jo. S Lukasem si připíjím sedmým pivem.
Matěj
Beránek
Student
navazujícího magisterského oboru Elektronická kultura a sémiotika na FHS UK
V rámci programu
Erasmus+ se nachází na zahraničním studijním pobytu v Německu.
Komentáře
Okomentovat