O studentských depresích

Pokradmu se rozhlédnu po posluchárně. Všichni vypadají vážně, ale v pořádku. V žádné tváři nevidím hluboký smutek nebo pronikavý strach. Na internetu pak teprve ne. Z fotek na mě mrkají studenti pařící, kulturně aktivní, se spoustou přátel. Samé „díky, akce byla skvělá“ a „na učení bude času dost o zkouškovém“. A z druhé strany pro změnu „prosímvás, v té knize na straně 654 jsem našla něco, čemu úplně nerozumím“ a „dokončuji právě tuhle práci, nevíte, jak přesně tam mělo být tohle?“. Se slzou v oku prohlížím takové zprávy a s hlubokou bezmocností sleduji, jak jsou moji spolužáci bezstarostní a v klidu. To, co se odehrává ve mně, je podstatně jiný příběh.



Cítím, že selhávám. Na přednáškách mám pocit, že jsem se měla začít učit na zkoušky nejpozději týden po maturitě – a i tehdy by byl můj úspěch dost nejistý. Na seminářích mě oduševnělé a hluboké dotazy spolužáků z vyšších ročníků uvádějí do rozpaků; jsem ráda, že jim vůbec rozumím, natož aby mě něco takového samotnou napadlo. Ze seznamů povinné a doporučené literatury se mi tmí před očima.

K tomu nově bydlím v cizím městě, ve kterém se zoufale neorientuji, obklopená lidmi, o jejichž existenci jsem až donedávna neměla tušení, na fakultě neznám ani nohu a vzhledem k mé introvertní povaze a individuálnímu rozvrhu se mi příliš nedaří to změnit. Ze všech stran slyším jen to, že studium na univerzitě je hrozně náročné a že je opravdu neradno to podcenit. Mám pocit, že jakkoli tvrdá příprava na zkoušky bude nedostatečná. Že i když přednesu referát celý spatra, nebude to stačit. Že vlastně nevím, co se po mně přesně chce anebo si z toho alespoň neumím vybrat. Že netrefím ani do knihovny a neumím si objednat oběd v menze. Že jsem úplně zahlcená a těžce to nezvládám. A že ostatní to zvládají levou zadní a já jsem na to všechno úplně, ale úplně sama.

Tehdy totiž ještě netuším, že ostatní pod bezstarostnou slupkou mnohdy skrývají tytéž pocity. Že se za vysmátými fotkami z promocí a triumfálními záběry na hotové diplomové práce často skrývá táž bezmoc a beznaděj. Že neselhávám, ale jen prodělávám období, které je navzdory všem zažitým představám velmi náročné a co do duševního zdraví vysoce rizikové. A že je to normální.

Chtěla bych proto, aby všichni ti, kdo se utápějí v temném náručí depresivních nálad, věděli, že v tom nejsou sami. Že se i jejich slzy mohou jednoho dne změnit v prospěchová stipendia a šťastné úsměvy na promoci. Že je to opravdu těžké období a je normální v něm nebýt pořád jenom bezstarostně sluníčkový. Ale hlavně: že to není vaše selhání a vaše neschopnost a není žádná ostuda požádat o pomoc. Je to v pořádku. A nejste v tom sami.

................................................
................................................

Komentáře

  1. Děkuju, ani jsem si neuvědomil, jak moc jsem tento článek potřeboval :)

    OdpovědětVymazat
  2. Také děkujeme za Váš názor a rádo se stalo :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, je to sysifovské úsilí, ale má samo o sobě smysl, ať už je korunováno nějakým titulem a akademickým rituálem nebo jen zanechá v člověku ambivalentní stopy jako brázdy "kultivace" (cultere značí původně orat, kultivovat zem, vkládat do světa svůj lidský podíl), ambivalentní jsou tyto stopy asi jako (myslím Vančurův) rozestup mezi poli ornými a poli válečnými. Na obojí typy těžce vydolovaného poznávání a vzdělávání se nezapomíná. Obdobné pnutí provází i mnohé zdánlivě sebejisté pedagogy, i oni pochybují o tom, co přednáší a vlastně celoživotně studují, deprimovaně sedí nad knihami, které by si chtěli přečíst, ale z mnoha důvodů to nejde, se psaním je to ještě horší a co teprve přednášet, když se člověk nemůže soustředit ani na odemknutí dveří od bytu. Jakožto pedagog na FHS UK všem studujícím držím palce, aby "se našli", aby mohli dělat jen to, co je opravdu "chytne". Vykašlete se na vnější tlaky, normy, očekávání, dělejte si věci po svém a pro sebe. Akademické "frčky" jsou jen vedlejší produkt, přátelé. Václav Hájek; PS: Působím na FHS už asi 14 let a ani jednou za tu dobu jsem se neodvážil objednat si oběd v menze - mám hrůzu ze stále nových "systémů"; strašlivě nerad se učím novým věcem, které mě vůbec nezajímají a flexibilita, tedy přizpůsobivost mi zní jako synonymum otroctví :)))(((??

    OdpovědětVymazat

Okomentovat