Skončit s nimi v posteli

Kolik času strávíme pohledem na obraz?

Konzumujeme všechno. Kulturu taky. Jedna výstava za druhou. Plátna, sochy, instalace. Spousta míst kam zajít, na co se podívat. Kolik si uděláme času na to si to vychutnat?

Žiju ve spěchu. Dělám toho hodně. Chci toho mnoho poznat, vidět, ochutnat. Mám ráda rušný život, večírky, divadlo, hudbu. Ráda tancuju na koncertech v první řadě, klidně i na interpreta, kterého slyším poprvé. Chodím do galerií, umění hltám. Někdy si říkám, jestli mi při tom nezaskočí? Umím si to vychutnávat taky pomalu?

V NoDu se točí výstavy jak na běžícím páse. Každý měsíc nový vystavující. Dřív než vystřízlivím z vernisáže, už se deinstaluje. Následují dny na přeměny. Pracuje se do noci, maluje se podlaha, lepí se na zdi, vozí se díla. Často to tam ještě pár hodin před zahájením vypadá zběsile. Sama se divím, jak pak mrknutím oka vznikne opravdu jedinečné místo se svou vlastní atmosférou a důvtipem.

Někdy když vyjdu z výstavní síně, sama sebe se zeptám, neodbyla jsem ty obrazy příliš rychle? Dala jsem jim dostatečně času, aby mě oslovily? Kolik prostoru jim ale můžu věnovat? Jen tak nerušeně před nimi stát, vnímat je? Co mi říkají, kam mě zvou? A stihnu se k nim ještě vrátit?

Zjistila jsem, že mě baví chodit s obrazy do postele. Večer, když nic nemusím, opráším jednu z mnoha knih, které dostávám povětšinou k narozeninám, Klee, Sopko, Preisler, plné ilustrací. Jdu na ně pomalu. Nikam nespěchám. Jen tak si je prohlížím. Listuji. Občas s nimi trochu mluvím. A když se mi některý v tu danou chvíli opravdu zalíbí, nechám ho před sebou otevřený klidně i několik dní. Když projdu kolem, tak se na sebe podíváme. Zastavím se. Nakloním hlavu. Zase odejdu. Taky kontroluju, jestli se dívá i on na mě. A takhle spolu trávíme čas. Ne vždycky se ale poštěstí. S originály jsem to zatím nezkoušela. I když možná by to mělo úspěch. Brát malby ven. Na projížďku po Vltavě, do tramvaje i na nákup. Trochu to s nimi rozvířit. Zajít na večeři. Dát si skleničku. A než nám zaskočí, pořádně dosyta se najíst a napít.


Z výstavy Nervous Trees, Krištof Kintera, Galerie Rudolfinum 

Komentáře