Když jsem
odjížděl na Erasmus do Reykjavíku, byl jsem smířený s tím, že jde o vcelku
malé město a zabavit se nejspíš budu muset v knihovně. V Reykjavické
aglomeraci žije dohromady něco málo přes 200 tisíc lidí a centrum samotné není
nijak oslnivě velké.
Po pár
večerech strávených u piva ve „Studentském sklepě“ (Studentakjallarin – univerzitní
restaurace a hospoda) jsme se s kamarády odhodlali vyrazit do centra nočního
života a zároveň hlavní nákupní ulice Laugaverug. K mému překvapení byly
ulice plné hlučných Islanďanů v tričkách a vysmátých Islanďanek
v sukních a podpatcích, zatímco my jsme si hřáli ruce v kapsách od
kabátů. Podle kouřících skupinek a dunící hudby bylo velmi snadné rozpoznat
vstup do nočních klubů. A že jich tu není málo. Vyzkoušeli jsme tedy náhodně
vybrat jeden z nich a nechat se unášet vírem nočního života. Vír to
vskutku je. Hlavně pro vaši peněženku – 250 Kč za nejlevnější „pivo“. To byl
oproti poloviční ceně ve „Sklepě“ docela šok. Po pár týdnech jsme však našli
způsob, jak si občas užít i nočního života a nemuset zároveň žádat o hypotéku.
Trik je jednoduchý – když chce člověk pít, musí to udělat nejlépe u někoho
doma. Později už si to mohou dovolit akorát šťastlivci ze západní Evropy.
...............................
...............................
...............................
...............................
...............................
Jenže
Reykjavík nejsou jen nezřízené pitky a 80’s muzika. Místní si potrpí na
kulturu. Každý týden na sociálních sítích narazím na nespočet koncertů,
vernisáží a dalších akcí. A když si dá člověk trochu práce a přeloží si
popisky v islandštině, narazí dost často i na slovíčko „FREE“ nebo ještě
lepší slovní spojení „FREE BEER“. To se člověku v situaci, kdy mu
stipendium nepokryje ani ubytování, doslova rozzáří oči.
Dá se
říct, že hlavní událostí podzimu je pak hudební festival Iceland Airwaves. Lidé
z různých koutů světa se sjíždějí na největší hudební festival Islandu.
Když jsem poprvé uviděl účinkující, byl jsem skutečně nadšený. Jakmile jsem ale
spatřil cenu, udělalo se mi trošku nevolno. Něco přes tři tisíce korun, a to
ani není jisté, že se dostanete na ta největší lákadla například v podobě Mumford
& Sons. Naštěstí tento festival myslí i na lidi, kteří raději takovou
částku investují do stravy na dobrý měsíc až měsíc a půl. Jde o tzv. „off venue“
část tohoto festivalu, při které hrají, troufám si říct, až stovky zejména
islandských muzikantů zdarma. A co víc, hrají na velmi zajímavých místech –
například v second handech, v kavárnách, v pivovarech nebo ve
skladech. Má to však malou nevýhodu. O spoustě z těchto interpretů svět
prostě neví a je těžké najít ukázky z jejich tvorby. Rozhodl jsem se tedy
ponořit do tajů nesrozumitelného jazyka a podivné kultury a byl jsem velmi mile
překvapen. Složení publika bylo na můj styl spíše netradiční. Dobrou třetinu
tvořily malé děti ve věku pěti až dvanácti let. Druhou vlnou byli obyčejně
dospělí lidé přibližně mezi dvaceti až čtyřiceti lety – mnoho z nich
s velmi malými dětmi na zádech (někteří jim alespoň nasadili protihluková
sluchátka). No a nemalou část publika tvořili lidé od středního věku až po
opravdu úctyhodný věk. Muzika byla skvělá. Drtivá většina interpretů byli mladí
umělci, dost často to byl rap nebo elektronická muzika, povedlo se mi dokonce
poslechnout si kapelu z Faerských ostrovů.
Ačkoli se
tak nemusí Reykjavík na první pohled tvářit, je to město velice živé a kulturní,
troufám si tvrdit, že každý si zde najde své. A co je na třešničkou na dortu?
Cestu domů vám může zpříjemnit éterický vílí tanec polární záře. A to už stojí
za to nejezdit taxíkem a mrznout.
David
Jelínek
student
bakalářského oboru Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK, nyní pobývá na
studijním zahraničním pobytu na Islandu v rámci programu Erasmus+
Komentáře
Okomentovat