Tak vás tu máme aneb po padesáté a stále jako poprvé

Když jsem minulý rok psal takové malé ohlédnutí za 21. srpnem 1968, končil jsem poměrně nehezky. Bylo cítit, že ve společnosti roste počet těch, kteří by tu tanky viděli rádi znovu. Dnes, v předvečer padesátého výročí této agresivity to bohužel není o nic lepší. Ba naopak.


Zdá se, jako by bylo těm hlasům nasloucháno se stále větší intenzitou. Jako by se jejich nesmyslné breptání proměňovalo neustálým opakováním v „alternativní pravdu“. Vždyť to vypadá, že někteří z nich sedí přímo na Hradě a hledí na nás bláhové v pyšném mlčení. Je to ale jen zdání. Není třeba se bát o identitu našeho národa. Přesto, že jsme často nespokojení, máme na co být hrdí. Jsme silnou prosperující zemí. Naši partneři nás snad stále ještě vidí jako záruku stability a demokracie ve středu Evropy.

Těžko totiž změnit vzpomínky lidí. Vzpomínají si na rozstřílené divadlo, na těla pod vlajkami, na tanky drtící dlažební kostky Václaváku, ale i silnice jejich vesnic. I mně maminka vyprávěla, jak se jako malá třásla strachy, neboť skřípání ocelových pásů na asfaltu nejde zapomenout. Proto zůstane 21. srpen vždy připomínkou násilného vpádu, ale i vzepjetí národa v těžké době.

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Jizvy po nich však mizet nemají, neboť není žádoucí na ně zapomenout. Není třeba si zoufat nad naším nebohým osudem a ptát se coby kdyby. Naopak, historie je pro nás berličkou, která nám má pomoci orientovat se v tom, co se děje. Jak řekl jeden z obyvatel dávno zaniklého státu: „lidé se mění, ale stát je věčný“.

Komentáře