Když jsem minulý rok psal takové malé ohlédnutí za 21. srpnem
1968, končil jsem poměrně nehezky. Bylo cítit, že ve společnosti roste počet
těch, kteří by tu tanky viděli rádi znovu. Dnes, v předvečer padesátého
výročí této agresivity to bohužel není o nic lepší. Ba naopak.
Zdá se, jako by bylo těm hlasům nasloucháno se stále větší
intenzitou. Jako by se jejich nesmyslné breptání proměňovalo neustálým
opakováním v „alternativní pravdu“. Vždyť to vypadá, že někteří z nich sedí
přímo na Hradě a hledí na nás bláhové v pyšném mlčení. Je to ale jen
zdání. Není třeba se bát o identitu našeho národa. Přesto, že jsme často
nespokojení, máme na co být hrdí. Jsme silnou prosperující zemí. Naši partneři
nás snad stále ještě vidí jako záruku stability a demokracie ve středu Evropy.
Těžko totiž změnit vzpomínky lidí. Vzpomínají si na
rozstřílené divadlo, na těla pod vlajkami, na tanky drtící dlažební kostky
Václaváku, ale i silnice jejich vesnic. I mně maminka vyprávěla, jak se jako
malá třásla strachy, neboť skřípání ocelových pásů na asfaltu nejde zapomenout.
Proto zůstane 21. srpen vždy připomínkou násilného vpádu, ale i vzepjetí národa
v těžké době.
Říká se, že čas zahojí všechny rány. Jizvy po nich však
mizet nemají, neboť není žádoucí na ně zapomenout. Není třeba si zoufat nad
naším nebohým osudem a ptát se coby kdyby. Naopak, historie je pro nás
berličkou, která nám má pomoci orientovat se v tom, co se děje. Jak řekl
jeden z obyvatel dávno zaniklého státu: „lidé se mění, ale stát je věčný“.
Komentáře
Okomentovat