Mistr dramatických nuancí

Nejsem kdovíjaký fanda současné literatury. Vždycky raději sáhnu po nějaké té prověřené klasice – ona i druhá polovina dvacátého století může být poněkud tenký led. I proto jsem, co se doporučení týče, poněkud zdrženlivá a mívám tendenci se shovívavě usmívat a pak stejně z poličky vytáhnout nějakého toho Dostojevského.


Tentokrát ale všechno bylo jinak. Kazuo Ishiguro, britský autor japonského původu a loňský laureát Nobelovy ceny za literaturu, mi totiž naprosto učaroval. Doslova jsem zhltla Soumrak dne, tajila jsem dech nad Neopouštěj mě a u Pohřbeného obra jsem měla potíže knihu vůbec odložit. Bylo to dokonalé. A já už tak dlouho neměla pocit, že čtu něco opravdu, ale opravdu geniálního.

Kazuo Ishiguro je mistr subtilního vyprávění opravdových dramat. Jeho hlavní hrdinové zpravidla žijí bohatým vnitřním životem a nechají vás do něj nahlédnout se vším všudy – totiž se vším sebeklamem a předstíráním, se všemi chybami vlastní paměti, vší nepřesností a subjektivitou. To podstatné se zpravidla odehrává v jejich vzpomínkách, kterými Ishiguro postupně maluje obrazy, z nichž běhá mráz po zádech. Na pozadí poklidného děje ve stylu „dnes jsem ve vsi nepřejel autem slepici“ se tak odehrávají skutečná dramata: koketování s nacismem, životní ztroskotání, klonování lidí, středověké války. Ishiguro si se čtenářem hraje a příběh odhaluje postupně; až k závěrečné katarzi.

Od doby, co jsem propadla Ishigurovu vypravěčskému umění, prošly mé knižní preference jistou proměnou. Víte, stále raději sáhnu po nějaké prověřené klasice. Ale je tu jedna podstatná výjimka. Ta teď zabírá nezanedbatelnou část mojí knihovny a doporučuji ji prakticky každému. Čas ukáže kvalitu, to ano. Ale opravdu excelentní kvalita, ta se zkrátka někdy pozná hned.

Komentáře