Sto roků je pro člověka více než dost.
Avšak v rámci evropských států jsme teprve mladé nedochůdče. Přesto jsme se stihli za těch sto let
šestkrát přejmenovat, zažít dvě diktatury, hrdinsky bojovat za svobodu a následně
své hrdiny pošlapat či přímo zavraždit, vzpomínat na období, kterému říkáme
„zlatá éra“ (První republika), projít si dvěma revolucemi, prožít zklamání ze
znovu nabyté svobody, stát se součástí největšího projektu v historii
Evropy a mnoho dalšího.
Dlouhých 41 let jsme si píchali do žil rudou drogu a po
vystřízlivění se divíme, co všechno jsme si v rauši udělali a komu
ublížili. Nyní se snad můžeme považovat za „abstinenty“. Tato droga už nás do
vytržení nepřivádí. Poznali jsme, že víc vzala, než dala. Tak trochu divoká
puberta, chtělo by se říct.
Cítíte, co by se teď dalo napsat? Že si pomalu starou drogu
začínáme kompenzovat jinou? Že nám zase do nosu leze ona libá a opojná vůně?
O tom ale psát nebudu. Píšu o tom, že máme přestat vzpomínat
na opuštěné bunkry a na rozkazy, které nepřišly. Přestat vzpomínat na drogy,
které nám píchali jiní, i na ty, které jsme si brali sami, na kudly
v zádech, pásky přes oči i díry po kulkách ve zdech. Nenechme si vzít ty
okamžiky, na které máme být hrdí. Vstup do EU, zahraniční mise, Sametová
revoluce, Pražské jaro, Pražské povstání, hrdinové zahraničního i domácího
odboje, legie a mnoho dalšího. To jsou epizody naší historie, které nás, ač
mladé, staví po bok velkým, dospělým státním celkům. Opět jsme kolébkou demokracie
tak, jako při svém vzniku. Hlavu vzhůru!
Komentáře
Okomentovat