Vítejte doma aneb o akademické farnosti

„Jé, dobrý den!“ volám na jednoho ze svých vyučujících, když procházím kolem lavice. Prodírám se dál a míjím několik spolužáků, se kterými prohodím pár slov. Než najdu místo k sezení, zahlédnu ještě jinou profesorku. Všimne si mě, pozdravíme se. Konečně si sedám.

Ne, nejsem na fakultě a nečeká mě žádný kurz. Je neděle, osm hodin večer a za chviličku se pod klenutým stropem rozezní varhany a zpěv. Sedím v akademické farnosti, v kostele Nejsvětějšího Salvátora, takzvaně "u Halíka".

Creative Commons, foto: Ralf Roletschek (talk)

Atmosféra akademické farnosti je nezaměnitelná. Ve vzduchu jiskří inspirativní náboj, plnost myšlenek; zdá se, že na tomhle místě je každá nota, každé slovo, každý andělíček a každá štuková kudrlinka přesně tam, kde mají být.

Prostor se rychle zaplňuje, na spoustu lidí už zbývá jenom stání. Většina návštěvníků je mladá, kolem dvacítky. Katolíci z jiných měst, které uchvátil Halíkův přístup ke křesťanství, evangelíci, kteří se přišli inspirovat, čerství konvertité se zapáleným pohledem, zvědavci, kteří mnohé slyšeli a teď to chtějí zažít. Publikum je pestré, ale spojuje ho touha po intelektuální poctivosti, otevřenosti a toleranci, duchovní hloubce a opravdovosti. Přesně toho se jim tady totiž dostane.

Několik mých spolužáků během studií konvertovalo a často se to stalo právě zde. Přirovnávali Halíkovo mluvení k Sokolovým přednáškám. Vzpomínali, jak nad knihami k Úvodům zjistili, jak moc je křesťanství vetknuté v naší každodennosti, kulturním dědictví, myšlení. Pak potkali pár křesťanů mezi svými spolužáky, spřátelili se, slovo dalo slovo a šli s nimi „na Halíka“. Jo, jsou to i normální lidi, brumlali si, a vůbec, věděli jste, že křesťan je Sokol i Pinc? Halíkovo plamenné kázání je možná strhlo, možná se jim líbila hudba nebo architektura barokního kostela nebo živá, přijímající a otevřená atmosféra. Šli na nějakou přednášku, kterou akademická farnost pořádá, slyšeli mluvit Marka Váchu, navštívili debatu, přečetli stoh knih. Řekli si, že jim to dává smysl. Nakonec seznali, že se chtějí přidat a nechali se pokřtít.

Salvátorské milieu je specifické, jako by tu něco ve vzduchu zklidňovalo a třídilo myšlenky. Možná je to to ticho a hra světla a stínů. Nebo inspirativní prostředí, které bublá životem: mše, literární večery, přednášky, koncerty, meditace, rozhovory. Anebo lidé, zajímaví a vzdělaní, kteří touží po smyslu v životě. Hledají něco víc, hloubku bez frází a sebeklamu – a jsou na správném místě.

Protože přesně toho se jim tady dostane.

Komentáře