Probouzím se. V letadle jsou ještě ztlumená světla. Vykouknu ven z okénka. Spousta světel, spousta silnic. I přes tmu je vidět, že je všude sníh. Uklidňuje mě vědomí, že Grónsko jsme již dávno minuli. Tak tady budu na půl roku. Nikoho tu neznám. Nejsi na tohle už moc stará? Začínat zase od nuly. Aspoň že tentokrát umíš dobře jazyk...
V myšlenkách se vracím k první informační schůzce doktorandských studentů. Povinností v rámci studia není málo: státnice, příspěvky na konferencích, publikovat alespoň dva články. Pak přichází na řadu možnosti studia v zahraničí. Zahraniční stáže, krátké i delší, přes meziuniverzitní dohody, ale i individuálně domluvené. Poté se jeden z kolegů přihlásí s dotazem: "A je ta stáž v zahraničí povinná?"
Ne, studovat v zahraničí není povinné. Není to ani pohodlné. Nastanou chvíle, kdy je to i dřina. Přeruší to Váš dosavadní život a čas, který strávíte mimo, už doma nikdy nedoženete. Není to to samé, jako když v létě cestujete. Musíte nejenom studovat, ale i zařídit si vlastní život. Poznat nové přátele, najít si nová oblíbená místa, musíte se naučit zaplnit svůj volný čas, kterého najednou bude o hodně víc. To vše v cizím jazyce, který při troše štěstí budete už obstojně ovládat. A když se to podaří, musíte to po nějakém čase zase všechno opustit a vrátit se tam, kde nebude nikdo vědět, co přesně jste prožili. Tak proč si komplikovat život?
Je to především úžasné dobrodružství. Opustit vlastní komfortní zónu a tápat. Když ale zvládnete uspořádat si svůj nový život, splnit požadavky jiného stylu studia a najít si nové přátele, tak je to ohromný vklad do vašeho dalšího života. Uvědomíte se, že vše ve svém životě máte ve vlastních rukou, že se na sebe můžete spolehnout, ale současně zjistíte, že každý někdy potřebuje pomoct od druhého. Poněkud banální, leč nedocenitelné zjištění. A navíc, třeba vám zrovna pomůže někdo, vůči komu jste mohli mít v minulosti předsudky. A tak se ta vaše stará komfortní zóna začne trochu rozšiřovat a měnit.
Ve frontě už stojím přes dvacet minut. Rozhovor s celníkem je poněkud schizofrenní: mám pocit, že na mě mluví francouzsky, ale jako kdyby chtěl mluvit anglicky. Nakonec štos papírů, dokladů a pak na mne vyhrkne: „Sinasér!“ Cože? Opakuje to samé a já opět nerozumím. Ne, česky určitě neumí! Pak mi prstem naznačí. Podpis! Proboha, to tu takhle mluví všichni?
Tereza Jandová
studentka doktorského studia na FHS UK
 |
| Grónsko (foto: Shutterstock) |
V myšlenkách se vracím k první informační schůzce doktorandských studentů. Povinností v rámci studia není málo: státnice, příspěvky na konferencích, publikovat alespoň dva články. Pak přichází na řadu možnosti studia v zahraničí. Zahraniční stáže, krátké i delší, přes meziuniverzitní dohody, ale i individuálně domluvené. Poté se jeden z kolegů přihlásí s dotazem: "A je ta stáž v zahraničí povinná?"
Ne, studovat v zahraničí není povinné. Není to ani pohodlné. Nastanou chvíle, kdy je to i dřina. Přeruší to Váš dosavadní život a čas, který strávíte mimo, už doma nikdy nedoženete. Není to to samé, jako když v létě cestujete. Musíte nejenom studovat, ale i zařídit si vlastní život. Poznat nové přátele, najít si nová oblíbená místa, musíte se naučit zaplnit svůj volný čas, kterého najednou bude o hodně víc. To vše v cizím jazyce, který při troše štěstí budete už obstojně ovládat. A když se to podaří, musíte to po nějakém čase zase všechno opustit a vrátit se tam, kde nebude nikdo vědět, co přesně jste prožili. Tak proč si komplikovat život?
Je to především úžasné dobrodružství. Opustit vlastní komfortní zónu a tápat. Když ale zvládnete uspořádat si svůj nový život, splnit požadavky jiného stylu studia a najít si nové přátele, tak je to ohromný vklad do vašeho dalšího života. Uvědomíte se, že vše ve svém životě máte ve vlastních rukou, že se na sebe můžete spolehnout, ale současně zjistíte, že každý někdy potřebuje pomoct od druhého. Poněkud banální, leč nedocenitelné zjištění. A navíc, třeba vám zrovna pomůže někdo, vůči komu jste mohli mít v minulosti předsudky. A tak se ta vaše stará komfortní zóna začne trochu rozšiřovat a měnit.
Ve frontě už stojím přes dvacet minut. Rozhovor s celníkem je poněkud schizofrenní: mám pocit, že na mě mluví francouzsky, ale jako kdyby chtěl mluvit anglicky. Nakonec štos papírů, dokladů a pak na mne vyhrkne: „Sinasér!“ Cože? Opakuje to samé a já opět nerozumím. Ne, česky určitě neumí! Pak mi prstem naznačí. Podpis! Proboha, to tu takhle mluví všichni?
Tereza Jandová
studentka doktorského studia na FHS UK
Komentáře
Okomentovat