„S tímhle percentilem máš asi 50% šanci dostat, kam chceš.“
„S těmihle výsledky můžeš jedině na učňák.“
„S tímhle počtem bodů už máš poměrně vysoké šance.“
Téměř rok si přivydělávám doučováním češtiny žáků základních škol a středoškoláků a všichni mí současní studenti se připravují na přijímací zkoušky na střední školu nebo na maturitu. Každý z nich je jiný. A přestože čeština zdaleka není jejich oblíbeným předmětem, najde se něco, co jim jde a baví je. Technicky založení studenti jsou šikovní na větné rozbory, protože v nich nachází jistou vnitřní logiku. Někteří rádi čtou a pracují s vrstvami jazyka. Ale každému z nich nakonec přidělí systém určité místo v tabulce podle toho, kolik dostali v jednom testu bodů. A na základě toho budou i posuzováni.
Neuvěřitelně mě tenhle systém rozčiluje, ke studentům mi přijde nespravedlivý, ale neznám na něj lék. Vím jen, že klasifikovat mladé lidi podle procent, bodů a čísel je špatně. A za špatný považuju i systém testování. Není to tak dávno, co jsem byla v maturitním ročníku. Celý půlrok jsme v českém jazyce věnovali probírání písemné maturitní části. Učili jsme se, jak s testem vůbec pracovat a jak jím projít. V mé doučovací praxi tomu není jinak. Je potřeba nejprve vůbec naučit studenty specifickému „jazyku“ těchto testů. Připravit je na všechno, na co se test může ptát, i když to do češtiny nepatří a do všeobecného rozhledu leckdy také ne.
Ve školách se tak často otrocky věnují těmto testům místo toho, aby byl prostor pro hru s jazykem a kreativitu. Aby byl prostor pro výuku toho nutného nějakou záživnou formou. Nebo, v případě učilišť a odborných středních škol, prostor pro odborné předměty nebo více praxe. Budu mnohem raději, když instalatér, kterému zavolám, že mi teče pračka, bude hned vědět, co s ní, než aby mi osvětlil úlohu Beatrice v Dantově Božské komedii.
A proto se ptám – je nutné vytvářet „set znalostí a dovedností“, povinný pro všechny bez ohledu na schopnosti a budoucí zaměření? Je spravedlivé škatulkovat studenty podle zisku bodů v několika málo testech? A prorokovat nebo snad určovat jejich budoucí místo podle percentilu? Vede „vzdělávací systém“ skutečně ke vzdělání?
Zdá se, že v dnešních uspěchané době je zkrátka snazší označit studenta číslem a hodnotit spíše kvantitu znalostí než jejich kvalitu. Proto si vážím všech vyučujících, současných i minulých, kteří uprostřed „ládování povinného setu do hlav“ dokáží zpomalit a snaží se vzbudit zájem. Protože přesně to vede ke vzdělání. K tomu, co v hlavách zůstane potom, co zapomeneme vše, co jsme se naučili kvůli testu (parafrázuji Karla Čapka).
„S těmihle výsledky můžeš jedině na učňák.“
„S tímhle počtem bodů už máš poměrně vysoké šance.“
Téměř rok si přivydělávám doučováním češtiny žáků základních škol a středoškoláků a všichni mí současní studenti se připravují na přijímací zkoušky na střední školu nebo na maturitu. Každý z nich je jiný. A přestože čeština zdaleka není jejich oblíbeným předmětem, najde se něco, co jim jde a baví je. Technicky založení studenti jsou šikovní na větné rozbory, protože v nich nachází jistou vnitřní logiku. Někteří rádi čtou a pracují s vrstvami jazyka. Ale každému z nich nakonec přidělí systém určité místo v tabulce podle toho, kolik dostali v jednom testu bodů. A na základě toho budou i posuzováni.
Neuvěřitelně mě tenhle systém rozčiluje, ke studentům mi přijde nespravedlivý, ale neznám na něj lék. Vím jen, že klasifikovat mladé lidi podle procent, bodů a čísel je špatně. A za špatný považuju i systém testování. Není to tak dávno, co jsem byla v maturitním ročníku. Celý půlrok jsme v českém jazyce věnovali probírání písemné maturitní části. Učili jsme se, jak s testem vůbec pracovat a jak jím projít. V mé doučovací praxi tomu není jinak. Je potřeba nejprve vůbec naučit studenty specifickému „jazyku“ těchto testů. Připravit je na všechno, na co se test může ptát, i když to do češtiny nepatří a do všeobecného rozhledu leckdy také ne.
Ve školách se tak často otrocky věnují těmto testům místo toho, aby byl prostor pro hru s jazykem a kreativitu. Aby byl prostor pro výuku toho nutného nějakou záživnou formou. Nebo, v případě učilišť a odborných středních škol, prostor pro odborné předměty nebo více praxe. Budu mnohem raději, když instalatér, kterému zavolám, že mi teče pračka, bude hned vědět, co s ní, než aby mi osvětlil úlohu Beatrice v Dantově Božské komedii.
A proto se ptám – je nutné vytvářet „set znalostí a dovedností“, povinný pro všechny bez ohledu na schopnosti a budoucí zaměření? Je spravedlivé škatulkovat studenty podle zisku bodů v několika málo testech? A prorokovat nebo snad určovat jejich budoucí místo podle percentilu? Vede „vzdělávací systém“ skutečně ke vzdělání?
Zdá se, že v dnešních uspěchané době je zkrátka snazší označit studenta číslem a hodnotit spíše kvantitu znalostí než jejich kvalitu. Proto si vážím všech vyučujících, současných i minulých, kteří uprostřed „ládování povinného setu do hlav“ dokáží zpomalit a snaží se vzbudit zájem. Protože přesně to vede ke vzdělání. K tomu, co v hlavách zůstane potom, co zapomeneme vše, co jsme se naučili kvůli testu (parafrázuji Karla Čapka).
Komentáře
Okomentovat