Percentil nebo život

„S tímhle percentilem máš asi 50% šanci dostat, kam chceš.“

„S těmihle výsledky můžeš jedině na učňák.“

„S tímhle počtem bodů už máš poměrně vysoké šance.“



Téměř rok si přivydělávám doučováním češtiny žáků základních škol a středoškoláků a všichni mí současní studenti se připravují na přijímací zkoušky na střední školu nebo na maturitu. Každý z nich je jiný. A přestože čeština zdaleka není jejich oblíbeným předmětem, najde se něco, co jim jde a baví je. Technicky založení studenti jsou šikovní na větné rozbory, protože v nich nachází jistou vnitřní logiku. Někteří rádi čtou a pracují s vrstvami jazyka. Ale každému z nich nakonec přidělí systém určité místo v tabulce podle toho, kolik dostali v jednom testu bodů. A na základě toho budou i posuzováni.

Neuvěřitelně mě tenhle systém rozčiluje, ke studentům mi přijde nespravedlivý, ale neznám na něj lék. Vím jen, že klasifikovat mladé lidi podle procent, bodů a čísel je špatně. A za špatný považuju i systém testování. Není to tak dávno, co jsem byla v maturitním ročníku. Celý půlrok jsme v českém jazyce věnovali probírání písemné maturitní části. Učili jsme se, jak s testem vůbec pracovat a jak jím projít. V mé doučovací praxi tomu není jinak. Je potřeba nejprve vůbec naučit studenty specifickému „jazyku“ těchto testů. Připravit je na všechno, na co se test může ptát, i když to do češtiny nepatří a do všeobecného rozhledu leckdy také ne.

Ve školách se tak často otrocky věnují těmto testům místo toho, aby byl prostor pro hru s jazykem a kreativitu. Aby byl prostor pro výuku toho nutného nějakou záživnou formou. Nebo, v případě učilišť a odborných středních škol, prostor pro odborné předměty nebo více praxe. Budu mnohem raději, když instalatér, kterému zavolám, že mi teče pračka, bude hned vědět, co s ní, než aby mi osvětlil úlohu Beatrice v Dantově Božské komedii.

A proto se ptám – je nutné vytvářet „set znalostí a dovedností“, povinný pro všechny bez ohledu na schopnosti a budoucí zaměření? Je spravedlivé škatulkovat studenty podle zisku bodů v několika málo testech? A prorokovat nebo snad určovat jejich budoucí místo podle percentilu? Vede „vzdělávací systém“ skutečně ke vzdělání?
Zdá se, že v dnešních uspěchané době je zkrátka snazší označit studenta číslem a hodnotit spíše kvantitu znalostí než jejich kvalitu. Proto si vážím všech vyučujících, současných i minulých, kteří uprostřed „ládování povinného setu do hlav“ dokáží zpomalit a snaží se vzbudit zájem. Protože přesně to vede ke vzdělání. K tomu, co v hlavách zůstane potom, co zapomeneme vše, co jsme se naučili kvůli testu (parafrázuji Karla Čapka).

Komentáře