Mám Vánoce rád. Líbí se mi, že jsou tradicí starší, než je samo křesťanství, neboť navazují na prastaré svátky, které se nejen v těchto končinách konaly vlastně od nepaměti. Zároveň se mi líbí právě onen křesťanský háv, který v dnešní době mají. Nepřipomínáme si jen zrození Krista. Hlavně bychom si měli připomínat zrození Světla v nás samotných. Bytostně fyzického i duchovního Světla, které by nám mělo pomáhat v těžkých časech nejkratších dnů a nejdelších nocí.
A my, snad jako kdybychom chtěli mít břicha těhotných panen, cpeme do sebe první poslední v bláhové naději, že právě tak uctíme Vánoce nejlépe. Chod za chodem cpeme do svých žaludků tolik, že jindy by se celá rodina najedla z toho, co sní jeden. Jako bychom ten porod brali skutečně vážně, nadouvají se naše bachory připravené porodit. Porodní bolesti přeplněných žaludečních stěn a utrápených žlučníků těžce doléhají na zmožená těla. A pak snad, po nezměrných útrapách, třeba porodíme…
Zkusme však tentokrát nechat naše ústa spíše vydávat než přijímat. Buďme trochu skromnější. Zkusme nechat mluvit Světlo z nás. Zkusme porodit spíše ústy než onou druhou stranou. Třeba nám to ušetří mnohá trápení a porod bude bezbolestný. Užijte si Vánoce.
Komentáře
Okomentovat