Ať chceme, nebo ne, sezóna podávání přihlášek je opět tady. Studentům, jejichž největší noční můra se zrovna jmenuje diplomová práce nebo magisterské státnice, tak přibývá do sbírky jedna další. Podat, či nepodat přihlášku na doktorát? To je, oč tu běží. Nad čím je třeba se zamyslet a co zvážit, než se s vážnou tváří přihlásím?
Jsem akademik tělem i duší?
Doktorské studium se odehrává v hodně jiném rytmu, než na jaký jsme zvyklí z nižších akademických stupínků. Důraz se klade na sezení po knihovnách, samostatné vypracovávání nekompromisně akademických úkolů, na učení vlastních kurzů. To, že student už při podávání přihlášky docela přesně ví, o čem by chtěl psát a nad čím bádat, se bere v zásadě jako samozřejmost. Dnem zápisu totiž vstupuje do regulérního univerzitního provozu.
Položte si proto otázku: jsem ochoten stát se od příštího roku akademikem? Budu svolný pracovat na velkých a dlouhodobých projektech, čekat na výsledky recenzních řízení a následně přepisovat, přepisovat, přepisovat? Baví mě učit? Mám o čem psát a bádat a dělám to rád? Mám šanci v tom uspět i v mezinárodní konkurenci? Vidím v tom smysl?
Ke konci magisterského studia se zpravidla dostavuje jakýsi syndrom vyhoření. Student je nesmírně unaven z toho, že ho nestále někdo hodnotí a musí pořád někomu něco dokazovat. Rozčiluje ho podřízená pozice vůči vyučujícím i to, že se musí učit nesmysly (protože v každém studiu nějaký ten nesmysl vždycky je). Pokud se dáte na doktorskou dráhu, nijak se to nezmění. Stále budete student a to, že máte magisterský titul, nikoho neuchvátí.
Jsem na to připravený a chci hrát tutéž hru několik dalších let?
Málo peněz, málo času, hodně stresu
Jistě, doktorát je možné brát jako svého druhu tříleté prázdniny s příjemným kapesným, po jejichž konci se bohužel musíme vrhnout do víru běžného pracovního tempa. Takový přístup se mi ovšem zdá velice nezodpovědný. Pokud doktorské studium berete vážně, je třeba se připravit na nekončící proud velmi různorodých povinností, které se budou jen jen předbíhat.
Mám chuť žít v akademickém stresu grantových řízení, studijních pobytů, přihlášek na konference, formulářů, abstraktů a deadlinů? Spokojím se se symbolickým stipendiem, které (byť navýšené) mě rozhodně neuživí? Jsem smířený s nestíháním, návaly práce, stresem, administrativou?
Kam s ním?
Toto je v mých očích patrně nejdůležitější bod, který všechny ostatní hravě strčí do kapsy. Je to ona magicky jednoduchá otázka: proč vůbec chci na doktorát jít a co s ním pak chci dělat? Jestliže si podávám přihlášku jen proto, že prostě nevím, co se sebou, patrně budu dříve nebo později znechuceně odcházet. Zkusit to je samozřejmě regulérní strategie, jen pak asi nemůžu čekat zázraky, ty se zpravidla nedostavují. Po dokončení studia tím méně.
Jsem připravený na to, že pokud po absolvování studia opustím akademickou sféru, budu na většinu běžných prací téměř zbytečně převzdělaný? Uvědomuji si, že získat akademický post na plný úvazek je po dokončení studia vysoce nepravděpodobné? A že peníze, které tam případně dostanu, budou daleko horší, než jaké má pokladní v Lidlu po roce praxe?
Pokud jste vyrovnáni se všemi body, které v tomto článku padly, a vaše chuť na postgraduál nijak neutrpěla, pak je vaše volba jasná. Akademická půda je vaše láska, které prominete i její chyby a intelektuální dobrodružství a svoboda, kterých se vám dostane, vám za to stojí. Pokud ne, možná byste si měli pohovořit s nějakým stávajícím doktorandem nebo čerstvým doktorem a objasnit si všechno, co vás pálí. Svoboda konec konců není zadarmo ani bez vady.
Ať už je to ale jakkoli, věřím, že se rozhodnete správně.
Držím vám palce.
Komentáře
Okomentovat