Letní semestr už překonal
startovní týdny, kdy se studentská sestava na kurzech mění jako chameleon na
impresionistickém obrazu, a rozběhl se. Hrbíme se nad knihami doma nebo ve
studovně a mohlo by se zdát, že na nějaký pravidelný pohyb není čas. Jak naše fakulta
v rámci kreativního modulu SHV, tak Katedra tělesné výchovy Filozofické
fakulty však nabízejí mnoho sportovních kurzů (od jógy a tai-chi až po plavání),
které mnozí z nás navštěvují.
Kromě zdravého rozumu, který velí
se pohnout aspoň jednou týdně, jsou na tělocviku lákavé dva kredity, jež člověk
po jeho absolvování (s přijatelnou absencí) získá. Jenže prvotní nadšení
z pohybu možná už po několika lekcích opadlo, svaly bolí, do tělocvičny se
nechce. Přiznám se bez mučení, že i já jsem měla dost slabých týdnů (tělocvik
mám zapsaný každý semestr), ale přesto jsem teď neuvěřitelně šťastná, že jsem
na sportovní aktivity, které univerzita nabízí, nezanevřela. Tréninku se nemohu
dočkat, nejradši bych byla, kdyby byl denně, představuje totiž moji týdenní dávku
endorfinů (které potřebuje každá živá bytost a vystresovaný student dvojnásob).
Poodhalím vám svou cestu různými
tělocvičnami až k té nynější, kam se těším už druhý semestr, a třeba vám
to pomůže vytrvat v tělocvičném snažení nebo vás přesvědčí zkusit příští
semestr zase něco jiného.
V opravdu široké nabídce
sportovních aktivit jsem našla na začátku studia spoustu takových, které jsem
dávno chtěla zkusit, zněly zajímavě nebo mi aspoň seděly do rozvrhu. Když mi
byl daný tělocvik „sympatický“ jen časově, snažila jsem se hned po první lekci
zhodnotit, jestli chci pokračovat. Vždycky je dobré přijít hned na první hodinu,
abyste zjistili, zda vám kurz opravdu vyhovuje, a pokud ne, zkusit ještě
druhou, a potom nesetrvávat. Za prvé se nemá cenu každý týden trápit kvůli
dvěma kreditům, za druhé vám bude vděčný nějaký anonymní kolega na čekačce. Já
jsem se třeba před rokem v letním semestru spíš trápila a cvičení mě
začalo bavit až koncem roku. Ale cestou z tělocvičny jsem chodila kolem
antikvariátu, což moje „utrpení“ značně mírnilo.
Začátkem tohoto školního roku
jsem prohlížela nabídku kurzů a zjistila, že se můžu splnit svůj malý dětský
sen, který se mě očividně do dospělosti nepustil. První trénink nebyl vůbec
záživný, jak jsem si představovala, a strašlivě mě bolely nohy ještě týden.
Ale nevzdala jsem to. Druhá lekce už byla o něco lepší; navíc se tam sešla
slušná parta, se kterou se dalo povídat, a tak jsem zůstala.
Vezmu to už krátce – kurz navštěvuju i v letním semestru, přestože to znamená cestu
přes půl Prahy. Kromě dvou kreditů a zdravého pohybu jsem získala už spoustu
zážitků, seznámila se s naprosto skvělými lidmi s velmi svérázným
humorem, našla kamarády z jiných fakult, a i kdyby se nade mnou stahovala
mračna všech děsivých zkoušek, mám se na co těšit. Jo, a nohy už mě bolívají
jen trošku.
*Přestože by si sportovní kurz,
kam chodím, zasloužil tu nejlepší reklamu, neuvádím jeho identitu úmyslně.
Tělocvična má bohužel pomálu vybavení i kapacity, proto se obávám, že pokud by
můj článek vyvolal nějakou zásadní senzaci, už bychom se špatně vešli. Pevně věřím, že si každý najde „to svoje“, co mu
bude dělat radost, a kam bude chodit rád. A třeba se stejně někdy potkáme.
Komentáře
Okomentovat