Ohlédnutí za významem ohně v Notre-Dame

aneb Oběť paškální, „satí“ Naší Paní

Když se ptáme, kde začíná vlastně kultura člověka, jednou z odpovědí na tuto otázku je "u ohně". Ten je člověku mocnou zbraní pomáhající mu překročit hranice vlastních biologických omezení. Umožňuje mu zahřát se, bránit se a jíst stravu tepelně opracovanou. Prométheův titánský dar však nastartoval i další revoluce. Umíme jej totiž krotit a i malý plamínek poskytne našim očím dostatek světla, abychom ukradli noci několik dalších hodin aktivního času. Ty pak plníme čtením, vynalézáním nebo čímkoli jiným.

Přesto, že se jedná pouze o teorie, dobře symbolizují jedno – oheň je pro naši kulturu klíčový. Stal se takovým kdysi, když jako zázrakem božských sil blesk zapálil první větev. Zůstal jím v prvotních společenstvích, když byl ústředním bodem setkávání v domě i před ním. Byl jím, i když ztratil svou praktickou funkci. Posvátný oheň Horev v chrámech egyptských kněží již nezahřívá promrzlé tváře, ani se na něm nepeče maso. Z funkčního nástroje vznikl symbol.  Dodnes pohání naši civilizaci záblesky výbuchů nadzvedající písty spalovacích motorů. Proudící z kuželů raket nás rychlostí téměř čtrnáct kilometrů za jedinu sekundu katapultuje za hranice světa.

Od počátků trochu inteligentního člověka pomáhá oheň tvořit lidskou kulturu. Je její nedílnou součástí. Zcela jistě pomáhal také při stavbě katedrál a jako memento této pomoci zůstává v chrámech téměř bez ustání – vždyť jedním z nejdůležitějších symbolů křesťanských svátků jsou svíce – nedávno dohořely velikonoční paškály, o Vánocích hoří svíce adventního věnce – úcta k ohni a světlu svic je jaksi pramenem sahajícím až do prapočátků člověka. Je pochopitelné, že právě oheň se stal symbolem přítomnosti Boží.

Letos však hořel paškál velikonočního křtu mnohem silněji, než kdokoli čekal. V jeho ohni shořela totiž Notre-Dame – Naše Paní. Prošla ohněm tak, jako dnes člověk prochází vodou při křtu – od hlavy. Tato Dáma v ohni mi tak připomněla jeden prastarý a děsivý indický zvyk – "Satí". Obřad, při kterém manželka dobrovolně[1] vstoupí na planoucí pohřební hranici svého zesnulého manžela. Staré umírá a uvolňuje místo novému. Křest vždy značí nový začátek. To se naplňuje i v architektonických návrzích na rekonstrukci katedrály.

Zdroj: archdaily.com

Více o návrhu na obrázku zde.

---

[1] O dobrovolném vstupu žen do hranice se dá v mnoha případech vážně pochybovat. Na ženy byl vyvíjen silný společenský a mnohdy přímý nátlak společnosti, která se nedokázala plně vyrovnat s rolí vdovy.