Santiago aneb Cesta tam a zase zpátky

Už jste někdy slyšeli o poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela, na kterou se můžete vydat z jakéhokoli místa na zemi? Ve středověku tato destinace patřila mezi tři nejdůležitější křesťanská poutní místa vedle Jeruzaléma a Říma. Posledních pár století byla téměř zapomenuta, aby na ní v 21. století ročně statisíce poutníků našly to, co nehledaly.

Pokud patříte mezi fanoušky Paula Coelha, asi víte, že právě tato cesta zažehla jeho slavnou sérii duchovně-filosofických románů, jako je Poutník, Alchymista a řada dalších. Zároveň to byl právě on, kdo svou tvorbou nastartoval novou poutnickou vlnu v Evropě. Pouť se dnes od jeho popisu z osmdesátých let v něčem výrazně liší, některé prožitky ale mohou být mrazivě podobné. Camino (španělsky „cesta“, na poutní trase se toto označení používá jako zkrácenina El Camino de Santiago de Compostela; na portugalské části se používá portugalský výraz „Caminho“) je zkušenost, kterou nelze zobecnit. Proto vám zde nepřináším návod, jak se na pouť vydat, ale pouze svůj vlastní příběh.

Byl konec srpna, od začátku října mě čekal nástup na magisterské studium a já zjistila, že mi vedle práce nezbývá žádná další energie, kterou budu ke studiu potřebovat. Byla jsem rozhodnutá, že to vzdám a k zápisu nepůjdu. Nechtěla jsem se ukvapit, tak jsem se podobnou logikou jako rčení „ráno moudřejší večera“ rozhodla  si nejprve odpočinout na dovolené, a pak se rozhodnout. Začala jsem vybírat, kam bych mohla vyrazit. Měla jsem pár zásadních požadavků: dva týdny, mimo republiku, v Evropě, s omezeným telefonním signálem, v pohybu, bezpečně… no a hlavně jsem neměla moc peněz. Poutní výprava byla tedy jediná možnost, která zbyla. To nejsou moc vznešené důvody pro poutní cestu, viďte?

Koupila jsem si tedy letenku do Porta, odkud je to do Santiaga zhruba 260 km pěšky, sbalila jsem si dvě trika, větrovku, sandály a spacák. V půlce září už jsem na Letišti Václava Havla koukala, jak mi uletělo letadlo. Jo, jsem zbrklá. Moje velká přednost ale je, že umím jednat ve stresu a udržet si chladnou hlavu. Takže jsem si bez většího otálení online koupila další letenku do Porta. Letadlem, které odlétalo stejný den jen o hodinu později. Jupí! Škoda jen, že jsem si spletla měsíc... Napotřetí se mi už povedlo koupit správnou letenku a včas nastoupit. V letadle jsem měla čas zrekapitulovat situaci. Nabyla pocitu, že následujících čtrnáct dnů nemám šanci zvládnout, a měla jsem sto chutí zavolat mamince, ať si pro mě přijede a vezme mě domů.

V Portu jsem měla zabookovaný hostel. Byla to asi poslední noc v mém životě, kdy mi přišlo trochu divné spát na smíšeném šestilůžáku. Porto je určitě krásné město, ale já na něj měla jen jedno odpoledne, na jehož začátku jsem vešla do parku, kde probíhal knižní festival, ze kterého jsem odešla až za tmy.

Druhý den ráno jsem došla před katedrálu, kde jsem si vyzvedla credencial (poutnický pas, díky kterému mohou poutníci čerpat cestou různé výhody) a mapku možných tras do Santiaga. Jednu z nich jsem si vybrala, našla rozcestník a první žlutou šipku. Ty směřují do Santiaga a provází všechny poutníky.

Po třiceti kilometrech chůze jsem došla ke klášteru, který slouží jako albergue, tedy ubytovna pro poutníky, nicméně slovo herberk vystihuje skutečnost těchto míst mnohem přesněji. Bylo mi divné, že mi název kláštera nic neříká. Podívala jsem se tedy do mapky a zjistila jsem, že jsem zabloudila a nejsem na pobřežní trase, jak jsem zamýšlela, nýbrž na trase centrální. Nu což. Člověk míní, Camino mění, a já už byla unavená a měla jsem hlad. První člověk, kterého jsem od Porta potkala, byl kastelán, který nejen že uměl anglicky, ale dokonce sám před časem vyznačil o pár kilometrů dál odbočku zpět na pobřežní cestu. Navíc mi vysvětlil, jak to chodí s ubytováním, na co si dát pozor, kde se zastavit, kde si opatřit razítka do credencialu, abych v Santiagu měla nárok na compostelu (v podstatě diplom na to, že jsem ušla aspoň 100 km poutě).

Pak to šlo samo. Ráno brzy vstát, abych v odpoledním vedru už mohla ležet ve stínu katedrál (nebo kapliček a stromů), koukat do nebe a vnímat, jak se země točí a lidi s ní. Večer namazat nohy mastným krémem a za hlasitého nemelodického pochrupování desítek zpocených poutníků usnout. Každý den jsem si dala kafe, pásla se na ovoci, které rostlo podél cest, k večeři pivo nebo čas od času menu peregrino - neslušně obří porce neslušně kalorického jídla za příjemnou cenu levnějšího obědového menu v Praze.

Šla jsem bílou pláží v bílé mlze i černým lesem v černé tmě. Šla jsem v polích i městy. I když jsem téměř výhradně šla sama, zvláštním způsobem jsem celou dobu šla i s ostatními. Když jsem se s unaveným poutníkem podělila o zbytek své vody, jiná poutnice mi dala kus svačiny, když jsem měla hlad. Když jsem postarší rusky mluvící paní zalepila svou hodobóžovou gelovou náplastí puchýř na patě, večer mi do herberku přinesla hlučná parta mladých Němců triko, které mi cestou spadlo z batohu, kde jsem ho sušila.

Nečekaně se ke mně přikradl den, kdy jsem měla dojít do Santiaga. Hlava plná zážitků. Nohy plné kilometrů. Mobil plný fotek. Mapa plná škrtanců. Zápisníky plné slov. A duše plná emocí. Už jsem zpátky v Praze přes půl roku a vím, že Camino ještě neskončilo. Někdo svou cestu najde už jako dítě, jiný ve škole nebo v práci. Já kvůli tomu musela do Santiaga.

Buen Camino, přátelé.