Je tomu již nějaký ten pátek, co Erasmus Rotterdamský napsal svůj slavný spis Chvála bláznovství. Nezmiňuji ho náhodou – i vy si konec konců možná říkáte, že člověk, který použije slovo „chvála“ a „zkouškové“ v jedné větě, musí být pořádně bláznivý. Možná to tak skutečně je. A možná taky ne.
Magisterskou promoci už mám více než rok a půl za sebou, na běžný pracovní režim jsem si zvykla, dokážu plně ocenit každý vtip o pondělí a nadávám na fronty na poště a v obchodech v pět hodin odpoledne. Dny a týdny plynou, stávají se z nich měsíce a já z okna své kanceláře periferně zaznamenávám, jak se prodlužuje nebo zkracuje den, a krčím nad tím rameny. Nejsem už ve stresu z toho, jak týdny plynou, naopak je povzbuzuji, protože čím rychleji uběhnou, tím dřív přijde víkend.
S běžným pracovním režimem se mi ztratila ze života spousta milníků a významných bodů, kterými ho protkalo studium. Nemám žádné semestry, které by mohly končit a začínat, žádné prázdniny, na které bych se mohla těšit, žádná delší období, která bych ztotožňovala s odpočinkem, ale ani žádná, která by znamenala nějaké extrémní vypětí. Nemám konce ani začátky.
Takový život je pohodlný, jenomže taky docela nudný. Ano, večery a víkendy mám volné. Jenže jeden den je jako druhý a celé to dlouhé sezení vůbec nikam nesměřuje, protože i případným povýšením by se prakticky nic nezměnilo. Prostě jdu den za dnem do práce a tu vykonávám. O to jde. Není v tom žádný cíl, meta, které by šlo dosáhnout, nebo směr, kterým bych se mohla dívat, žádná katarze. Jedině snad důchod. A to je hodně depresivní představa.
S láskou proto vzpomínám na studium i zkouškové, během kterého sice člověku občas málem ruply nervy, ale po něm následovalo pořádné období volna. Byl to úspěch, který se mohl oslavit, dosažený cíl. Všechno to mělo svou pointu, začátek a konec. Konec smysluplný a uspokojivý. Konec, po kterém si člověk teprve uvědomí, že na rutinní rozbředlost běžného života vlastně vůbec není připraven.
Magisterskou promoci už mám více než rok a půl za sebou, na běžný pracovní režim jsem si zvykla, dokážu plně ocenit každý vtip o pondělí a nadávám na fronty na poště a v obchodech v pět hodin odpoledne. Dny a týdny plynou, stávají se z nich měsíce a já z okna své kanceláře periferně zaznamenávám, jak se prodlužuje nebo zkracuje den, a krčím nad tím rameny. Nejsem už ve stresu z toho, jak týdny plynou, naopak je povzbuzuji, protože čím rychleji uběhnou, tím dřív přijde víkend.
S běžným pracovním režimem se mi ztratila ze života spousta milníků a významných bodů, kterými ho protkalo studium. Nemám žádné semestry, které by mohly končit a začínat, žádné prázdniny, na které bych se mohla těšit, žádná delší období, která bych ztotožňovala s odpočinkem, ale ani žádná, která by znamenala nějaké extrémní vypětí. Nemám konce ani začátky.
Takový život je pohodlný, jenomže taky docela nudný. Ano, večery a víkendy mám volné. Jenže jeden den je jako druhý a celé to dlouhé sezení vůbec nikam nesměřuje, protože i případným povýšením by se prakticky nic nezměnilo. Prostě jdu den za dnem do práce a tu vykonávám. O to jde. Není v tom žádný cíl, meta, které by šlo dosáhnout, nebo směr, kterým bych se mohla dívat, žádná katarze. Jedině snad důchod. A to je hodně depresivní představa.
S láskou proto vzpomínám na studium i zkouškové, během kterého sice člověku občas málem ruply nervy, ale po něm následovalo pořádné období volna. Byl to úspěch, který se mohl oslavit, dosažený cíl. Všechno to mělo svou pointu, začátek a konec. Konec smysluplný a uspokojivý. Konec, po kterém si člověk teprve uvědomí, že na rutinní rozbředlost běžného života vlastně vůbec není připraven.
Komentáře
Okomentovat