Při četbě na státní závěrečnou zkoušku z historické antropologie jsem se po nějaké době vrátil k americkému historikovi Georgovi Iggersovi a jeho knize Dějepisectví ve 20. století, která stručně pojednává o prudkém vývoji moderní historiografie. V ní autor popisuje (mimo jiné) i určitou tendenci evropského dějepisectví 19. a 20. století vnímat dějiny jakožto jednotný a vzestupný vývoj od primitivních společností k vyspělému světu, jehož ideálem je západní Evropa. Takovýto vědecký přístup k dějinnému vývoji je však dnes již překonaný.
Mým cílem ale není představit Vám Iggersův výklad historiografie. O jeho textu jsem se rozepsal z jiného důvodu. Připomněl mi totiž moje začátky na FHS, kdy jsem se pomalu ale jistě seznamoval s novými poznatky humanitních věd. Sociologie, psychologie, ekonomie, antropologie, historie, filosofie. Během prvního ročníku načerpávají studenti naší fakulty ohromné množství informací a setkávají se s nespočtem neznámých teorií, myšlenek, konceptů, autorů i přístupů. To vše musí zákonitě v myšlení mladého člověka zanechat určitý vliv; a já nebyl žádnou výjimkou.
U Descarta a Kanta jsem četl o lidském rozumu, u Hegela pak o absolutním duchu. Docentka Daniela Tinková mě prostřednictvím své skvělé knihy Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa provedla procesem přeměny lidské racionality na pomezí středověku a novověku a taky mě seznámila s dílem Michela Foucaulta. Dále tu pak byla Platónova Ústava, Aristotelova Politika nebo Rousseauovy Rozpravy. Do rukou se mi též dostaly knihy o Velké francouzské revoluci a o napoleonských válkách. Vzpomínám, jak jsem se tehdy doslova zamiloval do racionalismu a osvícenských ideálů.
Pod tíhou těchto nových vlivů se ve mně poprvé zrodila jakási podivná myšlenka. Myšlenka, kterou se nenápadně vracím k Iggersovi a dějepisectví minulých století. Postupně jsem začal filosofovat a uvažovat nad tím, jakou roli hraje v dnešní době osvícenské myšlení a jakým směrem by se měl ubírat další dějinný vývoj. V mysli jsem následně započal vytvářet jakousi ideální společnost vedenou racionalismem, jejímiž základními hodnotami byly svoboda a rovnost. Chtěl jsem vytvořit ucelený filosofický systém velikosti Hegelovy Fenomenologie ducha povýšený na úroveň 21. století - svobodnou demokratickou globální společnost uznávající náboženskou, etnickou i genderovou rovnost. Zrodila se myšlenka změnit svět, nasměrovat jeho vývoj „jediným správným směrem“ a završit tak historický vývoj – ukončit dějiny.
Zpětně musím uznat, že to byl poněkud utopický, naivní a především pošetilý nápad. Je až s podivem, jakými všemi podivnými směry nás může studium nasměrovat – humanitní disciplíny otevírají člověku obrovské možnosti. Prvotní nadšení postupně utichlo a stejně jako historiografie druhé poloviny 20. století, o které píše Iggers, jsem i já onu eurocentrickou ideu dokonalé moderní západní společnosti opustil. To ale ještě neznamená, že by ve mně nic z počátečního patosu nezůstalo. Etické otázky, epistemologie a problematika (ne)svobody a (ne)rovnosti jsou pro mě stále aktuálními tématy. Bylo však potřeba změnit svou životní metodologii a spolu s moderní vědou postoupit o krok kupředu. A kdo ví, možná se časem utopie přemění v realitu.
Komentáře
Okomentovat