A je to tady, první den na fakultě. Pracně jsem si našla spoje, kterými mám jet, zopakovala si, na jaké kurzy to dneska jdu, a připravila si všechny věci. První dojem je prý ten nejdůležitější. Nádech, výdech. Jsem připravená na nejdůležitější den svého začínajícího studia. Vystupuji z autobusu, vybíhám schody. Nádech – a to je hned první chyba. Dělám si duševní poznámku, že hluboké dýchání těsně před vchodem do fakulty je třeba pro příště vynechat. Minimálně dokud tam budou stát ty popelníky.
Na chodbě míjím několik lidí, u kterých mi lehce zacuká oko. Mám pozdravit, nemám pozdravit? Jsou to spolužáci? Spolužáci ze starších ročníků? Spolužáci z univerzity třetího věku? Nebo učitelé, u kterých si udělám vroubek hned první den? „Dobrý den, paní kolegyně!“ počastuje mě ostentativně jedna z nich. „Tady se zdravívalo,“ zamumlá ještě, zatímco já právě skládám vnitřní posvátnou přísahu zdravit každého, kdo vypadá, že už oslavil třicetiny.
Kde jenom může být ta učebna? Procházím celé podlaží, zkoumám několikrát čísla všech dveří a připadám si jako amatérský zloděj, který si řekl, že začít úklidovými kumbály na univerzitách je vlastně docela dobrý nápad. Když patro obkroužím potřetí, rezignovaně rozhodím rukama. Zdá se, že tu někde musí být schováno dalších třicet učeben, které jsou přístupné jen na heslo. Kde se stala chyba? Sbírám odvahu někoho se zeptat. „Ale slečno, to musíte do vedlejší budovy!“ „Vedlejší budova?“ špitnu nesměle. „No ona to úplně vedlejší budova není, prostě půjdete tady po chodbě a dáte se tím druhým schodištěm…“ Běžím po chodbě a drtím nadávky mezi zuby. Takže nejen nepozdravím, ale ještě přijdu pozdě. Tomuhle prvnímu dojmu nebude chybět vůbec nic.
Dobíhám a učebna je ještě zamčená. Zaplaví mě pocit úlevy, stihla jsem to. Pohledem přelétnu svoje spolužačctvo. Všichni vypadají těžce nad věcí: asi tak, že na fakultu dorazili čtvrt hodiny po mně, ale trefili správné dveře na první dobrou, znají význam slov jako transcendentní imanence nebo sémantický invariant a večery tráví intelektuálními diskusemi nad půllitrem piva, v jehož názvu rozhodně najdete slovo „nefiltrovaný“. No dobře. Hádám, že s kariérou zloděje nikdy není pozdě začít.
Bolestné úvahy o tom, kde to vlastně jsem a proč a jestli má život jako takový smysl, konečně přeruší příchod vyučujícího. Je celkem mladý, ale naštěstí ne tak, abych cítila nutnost zpytovat svědomí, jestli jsem ho někde na chodbě nepočastovala nějakým tím „čau, jak se máš“. Vcházíme do učebny a nový život začíná. První dojem je prý ten nejdůležitější. Když se po chvíli hlubokého dýchání konečně uklidním, začínám se usmívat. Výklad je zajímavý, zapisuji si o sto šest. Asi přeci jen jsem tam, kde být mám. Když se budu snažit, třeba časem taky najdu učebnu na první pokus a budu vypadat těžce nad věcí.
A možná se i naučím pít věci, které mají v názvu slovo „nefiltrovaný“.
Na chodbě míjím několik lidí, u kterých mi lehce zacuká oko. Mám pozdravit, nemám pozdravit? Jsou to spolužáci? Spolužáci ze starších ročníků? Spolužáci z univerzity třetího věku? Nebo učitelé, u kterých si udělám vroubek hned první den? „Dobrý den, paní kolegyně!“ počastuje mě ostentativně jedna z nich. „Tady se zdravívalo,“ zamumlá ještě, zatímco já právě skládám vnitřní posvátnou přísahu zdravit každého, kdo vypadá, že už oslavil třicetiny.
Kde jenom může být ta učebna? Procházím celé podlaží, zkoumám několikrát čísla všech dveří a připadám si jako amatérský zloděj, který si řekl, že začít úklidovými kumbály na univerzitách je vlastně docela dobrý nápad. Když patro obkroužím potřetí, rezignovaně rozhodím rukama. Zdá se, že tu někde musí být schováno dalších třicet učeben, které jsou přístupné jen na heslo. Kde se stala chyba? Sbírám odvahu někoho se zeptat. „Ale slečno, to musíte do vedlejší budovy!“ „Vedlejší budova?“ špitnu nesměle. „No ona to úplně vedlejší budova není, prostě půjdete tady po chodbě a dáte se tím druhým schodištěm…“ Běžím po chodbě a drtím nadávky mezi zuby. Takže nejen nepozdravím, ale ještě přijdu pozdě. Tomuhle prvnímu dojmu nebude chybět vůbec nic.
Dobíhám a učebna je ještě zamčená. Zaplaví mě pocit úlevy, stihla jsem to. Pohledem přelétnu svoje spolužačctvo. Všichni vypadají těžce nad věcí: asi tak, že na fakultu dorazili čtvrt hodiny po mně, ale trefili správné dveře na první dobrou, znají význam slov jako transcendentní imanence nebo sémantický invariant a večery tráví intelektuálními diskusemi nad půllitrem piva, v jehož názvu rozhodně najdete slovo „nefiltrovaný“. No dobře. Hádám, že s kariérou zloděje nikdy není pozdě začít.
Bolestné úvahy o tom, kde to vlastně jsem a proč a jestli má život jako takový smysl, konečně přeruší příchod vyučujícího. Je celkem mladý, ale naštěstí ne tak, abych cítila nutnost zpytovat svědomí, jestli jsem ho někde na chodbě nepočastovala nějakým tím „čau, jak se máš“. Vcházíme do učebny a nový život začíná. První dojem je prý ten nejdůležitější. Když se po chvíli hlubokého dýchání konečně uklidním, začínám se usmívat. Výklad je zajímavý, zapisuji si o sto šest. Asi přeci jen jsem tam, kde být mám. Když se budu snažit, třeba časem taky najdu učebnu na první pokus a budu vypadat těžce nad věcí.
A možná se i naučím pít věci, které mají v názvu slovo „nefiltrovaný“.
Komentáře
Okomentovat