Přeplněná prázdnota sociálních sítí

Je děsivé, kolik času jsem schopný zničit. Hodinu za hodinou jen ležím v posteli a dívám se s mrtvým zaujetím na mírně zažloutlý strop. Nejsem totiž schopný cokoli udělat. Vše, co zvládnu, jsou moje povinnosti. Z práce do školy, ze školy do práce. Svůj volný čas však bezduše promrhávám. Občas se cítím jako bezvládné tělo, jako maso s příchutí popela. Jen tupě zírám do okolí a přemýšlím. Uvažuji o všem, co bych rád udělal. Jenže už teď vím, že neudělám nic.

Mohl bych si číst. Beletrii? Filosofii? Je to jedno. Mám rád přeci obojí. Knihy však leží ladem a já pozoruji, jak na ně usedá prach. Co třeba němčina? Vzpomínám si, že loni jsem se v ní zlepšoval rád a každý den jsem jí poctivě věnoval čas. Musím říct, že za poslední roky k ní mám mnohem vřelejší vztah. Nedávno jsem si dokonce pořídil učebnici pro samouky. Nikdy jsem ji ale neotevřel a nadále leží pod učebnicí angličtiny. Bohužel nemám příliš náladu ani na sledování filmů nebo seriálů. To vše vyžaduje pozornost, která mi zoufale schází.

Co teď? Asi bych měl zkontrolovat Instagram. Proklikávám jednotlivá instastories, ale nejsem schopný postřehnout jejich obsah. Nic z toho mě vlastně nezajímá. Ani se nesnažím předstírat, že čtu jakýkoli z textů, který se mezi příspěvky výjimečně objevuje. Před očima mi běhají obrázky, ale nemám ponětí, co zobrazují. Je to spíš jen shluk počitků bez jednoznačného významu. A co dál? Twitter? Zase jen scrolluji, jako bych k tomu byl naprogramovaný. Obsah nevnímám. Nemám náladu se něco dozvědět. Možná je něco zajímavého ve zprávách, něco se jistě ve světě děje. Možná. Já se to nedozvím. Měl bych ale zkontrolovat email. Prázdno. Víc štěstí bych mohl mít ve spamu. Opět nic. Jen digitální nicota.

A bankovní účet? Nezměnilo se od rána něco? Taková ztráta času! Měl bych raději znovu překontrolovat Instagram. Nic nového se ale zatím neobjevilo. Raději se podívám za chvíli. Najednou mi to docvaklo! Úplně jsem zapomněl na Facebook. Je s námi už tolik let! Bohužel už se mu příliš nevěnuji. Komunikaci zajistí Messenger a zajímavý obsah nabízí spíš Instagram. Zajímavý? Opravdu? Proč bych se k němu jinak vracel?! Tak tedy opět Instagram! Že by? Stále nic. Nikdo mi ani nepíše. Ale LinkedIn mi ukazuje jedno upozornění. Nejspíš to není důležité. Nicméně se musím podívat. Jak typické! Měl jsem pravdu. Nic důležitého. Notifikace však zmizela. Není to tak lepší? Život se zdá být náhle vyrovnanější a svět jako by nalezl ztracenou harmonii.

Taky se rád dívám na fotografie v galerii. Viděl jsem je tolikrát, ale myslím, že bych je měl vidět znovu. Jako bych se prohraboval starým archivem a hledal neobjevené spisy. To mě baví. Rád dávám věcem řád, přerovnávám je, uhlazuji je. Co když je v některém z alb fotka, která by měla být jinde?! Smazáno. Hned je to lepší, že? Kéž by mohl moji práci někdo ocenit. Nevadí. Když už je řeč o fotkách, na Instagram rád přidávám knihy, které zrovna čtu. V polici je jich tolik. Jsou úžasné! Jen natáhnout ruku. Škoda.

Bankovní účet. Čekám totiž na stipendium. Mělo by dorazit každou chvíli. Pořád nic! Alespoň zkontroluji aktualizace. Nejdřív App Store. A heleme se! Tři aplikace. Facebook, OneDrive a Shazam. Teď musí zákonitě přijít kontrola aktualizací softwaru. Páni! Oprava chyb v operačním systému. Stáhnout a instalovat.

Odkládám svůj smartphone a vracím se k vysokému stropu. ”Co se se mnou stalo?” ptám se sám sebe. Mám pocit, že podobně jsem se cítil přibližně před dvěma lety. Je těžké to určit, protože se nejspíš necítím nijak. Necítím nic. Jen mě dusí prázdnota a podivná zášť. Často o tom přemýšlím a zlobím se na sebe. Nejsem schopný se k čemukoli donutit. Ráno jsem se ale přemohl, abych si zapnul nový díl oblíbeného seriálu. Je to snad beznadějné? Jako by všechna má síla vyhasla a mé tělo se přeměnilo na nudnou schránku bez vitality.

Vyčítám si svou závislost a slabost, ležím v posteli a v ruce opět držím svůj smartphone. Chce se mi spát, ale to nemohu dopustit. V noci bych nedokázal usnout a zítra ráno přeci vstávám do práce. Co se asi stane, až se z ní večer vrátím? Pravděpodobně si bez nálady lehnu do postele, nebo si sednu k počítači a kolotoč nicoty se znovu roztočí. Každý den je tak nějak stejný a nijaký a já necítím dostatečnou sílu cokoli z toho změnit. Nyní však nastal čas s tím bláznovstvím skončit! Musím se probudit zpátky do života! Dobrá tedy.

Zkusím něco napsat.