Studentem FHS už
nějakou chvíli nejsem. Přesto se snažím, aby mi každoroční fakultní výlet
neunikl. Ten je naštěstí otevřen nejen pro studenty, ale i pro lidi blízké
fakultě. A to se pořád snažím být. Tento rok byl ale výlet trochu jiný. Trochu
výraznější, trochu plnější, trochu živější. Ne že by dřív výlety nebyly skvělé,
naopak. Vždy jsou plné zážitků, chutí, vědomostí. Tentokrát tam bylo ale něco
navíc. Něco, co slovy nelze říct, ani popsat. Třeba trochu porozumíte z dalších
řádků. Třeba na vás trochu ulpí…
Už je to více než měsíc, co moje kotníky naposledy omyla
lámající se vlnka mořské vody a s pěněním se vpila do horkého písku. Už je
to měsíc od doby, kdy mi hrdlem tekl med italských hroznů. Více jak měsíc od
potulování se po chudých zapadlých městečkách Apulie či Basilicaty. Proč píšu
tak pozdě? Bojím se totiž. Bojím se té tečky na konci poslední věty tohoto
textu, kterou vy tam dole už tušíte. Já jsem ale zatím v blažené
nevědomosti. Bojím se totiž, že bude znamenat konec, šlus, ende. Hotovo a
vyřízeno, výlet je za námi a teď počítat výdaje a ukázat zisky. Jako by mi měla
zapsaná slova umožnit zapomenout na to prožité. Jako bych měl ukládat prožitky
do jednotlivých písmenek slov. Jako by to klapání jednotlivých kláves odbíjelo
umíráček citu. Tak to ale nebude. Ani za ten měsíc ze mě nevyprchalo to
nepojmenovatelné, co se najednou objevilo stovky kilometrů daleko. To, co
jsem alespoň osobně tímto dobrodružstvím získal.
Z dlaní mi přesto už zmizela struktura starých kamenů a
sloupů, po kterých jezdily. Zůstalo však chvění na konečcích prstů, které jako
jehly gramofonu rozeznívali ty prastaré kameny. Skladby těch míst v mysli
zůstaly. Symfonie plné vlysů, reliéfů, prasklin a spojů. Jistě, dal by se
vytvořit seznam navštívených lokalit, nejlépe s krátkým popisem, který by
apeloval na čtenářovu představivost a který by se snažil vyvolat alespoň chabou
nápodobu prožitého. Vznikl by tak vlastně seznam „skladeb“, play list míst,
která jsme navštívili. K čertu ale s takovými seznamy. Pochybuji, že
je možné vám tak cokoli předat. Vždyť je možné koukat a nevidět, poslouchat a
neslyšet, mluvit a přesto nic neříkat. Můžete navštívit ta samá místa, třeba i
ve stejném pořadí a přesto pochybuji, že vyvolají stejný efekt jako u nás.
Nevím, co se nám to přihodilo, jaká kombinace všemožných faktorů zapůsobila na
naše vědomí a podvědomí. Myslím však, že jsme si zažili svůj vlastní křest
mořem a zasvěcení vínem.
Byla to opravdová Grand Tour, vyvolaná snad právě těmi záchvěvy
rezonujícího vzduchu vycházejícího z hlazených kamenů. Nebo možná téměř
dionýským veselím na březích Jónského moře. Třeba za to mohlo to množství
omylem rozlitého vína, které dávná božstva považovala za oběť ke své slávě. Na
tom přece nezáleží. Zůstalo tady a teď
Komentáře
Okomentovat