Pro ty, kdo nezažili 1968 ani 1989

V naší zemi žije minimálně tři a půl milionů lidí, kteří nezažili listopad 1989, protože jim ještě není ani třicet let. A celkem téměř sedm milionů lidí, kteří ještě nebyli na světě v srpnu 1968. Takže většina mých spoluobčanů. Já ale musím obě události spojit. Proč? Protože to jsou nejdůležitější události v mém životě, které mne naprosto a zásadně poznamenaly pro všechna další léta.



V srpnu 1968 jsem byl obyčejným studentem vysoké školy a jako budoucí sociolog jsem se velmi zajímal o společenské dění. Srpen nám dal brutálně okusit rozčarování, naštvání a ponížení, ale také obrovskou nemohoucnost. Ten zážitek ani nejde dost dobře vylíčit, to se musí prožít. Hledám nějaké přirovnání a nacházím jen velmi a velmi nedokonalé. Představte si, že jste na obědě v luxusní restauraci. Dostali jste výborné jídlo, snědli jste tři nebo čtyři sousta a najednou přijde zezadu číšník a bez řečí vám talíř vezme a odnese do kuchyně. Pak vás ještě nechá sedět celý den u prázdného stolu, avšak příští den vás už nějací lidé odvlečou dozadu do chodby a tam nechají klečet někde v koutě. Jak ztracení, ponížení a rozzlobení byste se cítili!

Ovšem ani v představách nelze prožít ten zmar, beznaděj, vztek a smutek. A navíc, po 21. srpnu trvalo ještě řadu měsíců, než jsme pochopili, že to už nikdy nebude lepší.

Ale bylo! I když až za dvacet jedna dalších let. Listopad 1989 to otočil a byl tu prostor, svoboda, příležitosti. Ale také odpovědnost za vlastní život, nutnost rozhodovat se a taky postupná záplava často protichůdných a nejasných informací. Avšak je to život naplno, je to výzva a touha. Dychtivost žít, zdolávat vrcholy. Zůstat aktivní a přitom neškodit.  

Proto říkám: Kdo neprožil srpen 1968, ten si nedokázal naplno vychutnat listopad 1989. Když se hrnula událost za událostí, především v prvních pěti nebo šesti týdnech. Zrušení cenzury, konec vlády jedné strany, konec politických procesů a pronásledování, špehování, systémového lhaní. Když v samotné Moskvě odsoudili útok na naši zemi v srpnu 1968. Když byly rozpuštěny Lidové milice, ta nenávistná „pěst dělnické třídy“, jak si pyšně říkali. Když jsme poprvé směli vyjet na výlet do Rakouska nebo dokonce do západního Berlína. Když se začalo s ničením železné opony, na níž byli zabíjeni naši spoluobčané. A když byl zvolen Václav Havel prezidentem. Když… atd. atd. To jsme vždycky s manželkou u televize křičeli nadšením a dojetím. Z toho, jak padají ty obruče, které nás svíraly. A někdy jsme se objímali a plakali štěstím, že jsme se toho dožili. Vzájemně jsme si blahopřáli. (Nevím, jestli vám tohle líčení nepřipadá směšné.)

Zvlášť si vzpomínám na příjezd Rafaela Kubelíka, slavného dirigenta, který musel opustit Československo v roce 1948 a již nebyl činný, ale pod dojmem událostí se znovu chopil aktovky a v koncertní síni a později na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast. Žádné zlaté Nagano, žádná olympiáda ani sebehlasitěji zpívaná státní hymna se mi nevryla do srdce tak jako tohle a jako ostatní události té doby. Podílel jsem se aktivně na změnách, ale kupodivu na to si tolik nevzpomínám, bylo to obyčejné vyjednávání, organizování, psaní. Všední věci. To, co nás navždy poznamená, je něco jiného – zoufalá prohra a vítězná euforie, facka a pohlazení, pád a vzlet.

Mnoho mých vrstevníků (je mi 71 let) zůstalo dodnes u nespokojenosti, strachu, nenávisti a zloby. Oni vymřou, já s nimi – a zůstanou tu jen ti, kteří neprožili ani srpen 1968, ani listopad 1989. A já tenhle text věnuji právě vám, přátelé, kteří jste nebyli u prvního ani u druhého a kteří jste mi stáli za to, abych si sedl a napsal, jak to vidím a jak jsem to prožíval já. Vždyť to byl velký kus mého života a nestydím se podat vám o něm svou osobní zprávu. Možná jednou napíšete svým vlastním dětem a vnukům, jak prošla historie vámi, a co to s vámi udělalo. Mnoho štěstí!

Olda Čepelka
student FHS UK

Komentáře