Někdy se člověku stane, že zkrátka ví. Ví, jestli s tím, kdo sedí naproti němu, hluboce souzní, nebo ne. Jestli tenhle den bude dobrý, nebo hrozný. A jestli je, kde být má, nebo naopak sešel z cesty a zuby nehty se dere někam, kam ani trochu nepatří.
I stalo mi, že vím. Před více než dvěma lety jsem odešla z fakulty v zoufalé potřebě změny. Chtěla jsem pryč, z mnoha různých důvodů. Únava z šesti let studia, zklamání ze špatných knih a článků, kterými je akademický provoz zaplevelený, deziluze z některých mezilidských vztahů. Vadil mi celý způsob akademické práce, který se pod extrémními tlaky na výkon má tendenci zvrhávat v hledání hnid v tisíckrát propraných textech. A k tomu jsem cítila neodbytnou potřebu dokázat sobě i všem věčným rýpalům, že v tom „skutečném světě“ dokážu obstát.
Teď je moje situace dramaticky odlišná. Strávila jsem rok v malé firmě a více než rok v korporátu, na pozicích, jejichž název snad může znít kreativně, ale to je tak všechno. Objevila jsem „skutečný svět“, nadchla všechny nadřízené, prošla povýšením, sesbírala pochvaly tuhle i tamhle. Obstála jsem. Jsem soběstačná a nikdo se na mě nedívá svrchu. Jenomže ke štěstí mi to nestačí.
Šedivý a bezútěšný svět normální práce, na kterou potřebuji při všem optimismu tak čtyřicet procent mentální kapacity, mě ubíjí. Poprvé od gymnázia jsem se vrátila k odpočítávání hodin a minut do pomyslného zvonění a snad úplně poprvé v životě dospěla k životu od víkendu k víkendu. Svůj čas trávím něčím, co mi nedává smysl, co mě nijak nerozvíjí a co má za účel jenom vydělat někomu peníze.
Trvalo to přes rok, než jsem zaslechla volání zpátky. Bolestivě mě bodlo u srdce, když na mě ze skříně vypadly staré, provizorně vytisknuté filosofické texty; v knihkupectvích jsem s nostalgickým smutkem chodila kolem polic s poezií. Začalo mi docházet, že toužím být někde úplně jinde, kde se neřeší jenom peníze a nepřipadám si tam jako mimozemšťan na výletě. Zpátky ve světě, v němž na poezii záleží.
Nerada dělám polovičatá rozhodnutí. Proto jsem tehdy ze setrvačnosti nezůstala a proto nebudu ze setrvačnosti zůstávat ani teď. Potřebuji, musím odejít. Půjdu, jak ráda říkávám, zpátky domů, na doktorát. Ano, do finanční i všeobecné nejistoty, stresu, deadlinů, soutěživosti, řevnivosti a velmi, velmi nejistých vyhlídek na budoucnost. Vím o tom všem. Jenomže taky vím, že nemůžu jinak. Racionální uvažování se vzpírá, ale bláznivá rozhodnutí zkrátka někdy jsou ta nejlepší. Při čtení odborných textů jsem totiž opět šťastná – tak absurdně, nevysvětlitelně šťastná, že na to žádné argumenty nestačí.
I stalo mi, že vím. Před více než dvěma lety jsem odešla z fakulty v zoufalé potřebě změny. Chtěla jsem pryč, z mnoha různých důvodů. Únava z šesti let studia, zklamání ze špatných knih a článků, kterými je akademický provoz zaplevelený, deziluze z některých mezilidských vztahů. Vadil mi celý způsob akademické práce, který se pod extrémními tlaky na výkon má tendenci zvrhávat v hledání hnid v tisíckrát propraných textech. A k tomu jsem cítila neodbytnou potřebu dokázat sobě i všem věčným rýpalům, že v tom „skutečném světě“ dokážu obstát.
Teď je moje situace dramaticky odlišná. Strávila jsem rok v malé firmě a více než rok v korporátu, na pozicích, jejichž název snad může znít kreativně, ale to je tak všechno. Objevila jsem „skutečný svět“, nadchla všechny nadřízené, prošla povýšením, sesbírala pochvaly tuhle i tamhle. Obstála jsem. Jsem soběstačná a nikdo se na mě nedívá svrchu. Jenomže ke štěstí mi to nestačí.
Šedivý a bezútěšný svět normální práce, na kterou potřebuji při všem optimismu tak čtyřicet procent mentální kapacity, mě ubíjí. Poprvé od gymnázia jsem se vrátila k odpočítávání hodin a minut do pomyslného zvonění a snad úplně poprvé v životě dospěla k životu od víkendu k víkendu. Svůj čas trávím něčím, co mi nedává smysl, co mě nijak nerozvíjí a co má za účel jenom vydělat někomu peníze.
Trvalo to přes rok, než jsem zaslechla volání zpátky. Bolestivě mě bodlo u srdce, když na mě ze skříně vypadly staré, provizorně vytisknuté filosofické texty; v knihkupectvích jsem s nostalgickým smutkem chodila kolem polic s poezií. Začalo mi docházet, že toužím být někde úplně jinde, kde se neřeší jenom peníze a nepřipadám si tam jako mimozemšťan na výletě. Zpátky ve světě, v němž na poezii záleží.
Nerada dělám polovičatá rozhodnutí. Proto jsem tehdy ze setrvačnosti nezůstala a proto nebudu ze setrvačnosti zůstávat ani teď. Potřebuji, musím odejít. Půjdu, jak ráda říkávám, zpátky domů, na doktorát. Ano, do finanční i všeobecné nejistoty, stresu, deadlinů, soutěživosti, řevnivosti a velmi, velmi nejistých vyhlídek na budoucnost. Vím o tom všem. Jenomže taky vím, že nemůžu jinak. Racionální uvažování se vzpírá, ale bláznivá rozhodnutí zkrátka někdy jsou ta nejlepší. Při čtení odborných textů jsem totiž opět šťastná – tak absurdně, nevysvětlitelně šťastná, že na to žádné argumenty nestačí.
Komentáře
Okomentovat