Přišlo to rychleji, než jsme čekali. Pár zpráv v lednu, Číňani to zas vymňoukli, ha ha, ještě že se nás to netýká. O pár špatných vtipů později už to šlo ráz na ráz. Itálie, Francie, Rakousko, divadla, školy, restaurace, obchody. Nikdy jsme nic podobného nezažili. Černý humor se pomalu přelil do strachu. Panika vybubřela a prastaré části mozku se koupou v hormonech daleko mocnějších, než je racionální myšlení. Máňo, přihoď tam ještě pár těch konzerv, a až budou vyprodávat atomový kryty, vezmem pro jistotu dva.
Zůstáváme doma. Na tom podivném místě, kde se nám vždycky zdálo, že nejsme dost. Teď neklidně přešlapujeme a nevíme, co tu vlastně dělat. Co že jsme to za posledních pět let nestihli? Možná bychom mohli uklidit tu skříň, protože od posledního gruntování uběhlo tolik času, že by už klidně mohla vést do Narnie. Konečně uspořádat fotky do alba. Přečíst deset knih, které máme na seznamu. Začít se poctivě učit cizí jazyk. Hrát na hudební nástroj. Cvičit, malovat, psát, meditovat.
V křesťanském kalendáři je právě teď doba postní, čas věnovaný vnitřní inventuře, tichu a změně, ke které se nejsme schopni za běžného provozu dokopat. Letošní půst přišel ke všem a podstatně blíž, než bychom čekali. Doslova nám zpřeházel život naruby; ale právě tím nám nabídl dvojnásobnou šanci. Můžeme pokročit na cestě sebepoznání mnohem víc, než jsme mysleli, nebo dokonce chtěli. Nejen my sami, my všichni. Můžeme se stát lidštějšími, milosrdnějšími, laskavějšími, tvůrci pokoje. Nešířit strach, ale klid. Zavolat těm, na které jindy nemáme čas. Nesmát se té staré paní s rouškou, radši jí pomoct s nákupem.
Nenadávejme a nekřičme. Nechme rozeznít to ticho, které na nás dopadá. Když ho přijmeme a nahlédneme dovnitř, najdeme třeba něco, co nás překvapí.
Máňo, víš co, vrať to tam. Jeden kryt nám přece jenom bude stačit. A možná… možná se do něj vejdou i sousedi.
 |
| Foto: Shutterstock |
Zůstáváme doma. Na tom podivném místě, kde se nám vždycky zdálo, že nejsme dost. Teď neklidně přešlapujeme a nevíme, co tu vlastně dělat. Co že jsme to za posledních pět let nestihli? Možná bychom mohli uklidit tu skříň, protože od posledního gruntování uběhlo tolik času, že by už klidně mohla vést do Narnie. Konečně uspořádat fotky do alba. Přečíst deset knih, které máme na seznamu. Začít se poctivě učit cizí jazyk. Hrát na hudební nástroj. Cvičit, malovat, psát, meditovat.
V křesťanském kalendáři je právě teď doba postní, čas věnovaný vnitřní inventuře, tichu a změně, ke které se nejsme schopni za běžného provozu dokopat. Letošní půst přišel ke všem a podstatně blíž, než bychom čekali. Doslova nám zpřeházel život naruby; ale právě tím nám nabídl dvojnásobnou šanci. Můžeme pokročit na cestě sebepoznání mnohem víc, než jsme mysleli, nebo dokonce chtěli. Nejen my sami, my všichni. Můžeme se stát lidštějšími, milosrdnějšími, laskavějšími, tvůrci pokoje. Nešířit strach, ale klid. Zavolat těm, na které jindy nemáme čas. Nesmát se té staré paní s rouškou, radši jí pomoct s nákupem.
Nenadávejme a nekřičme. Nechme rozeznít to ticho, které na nás dopadá. Když ho přijmeme a nahlédneme dovnitř, najdeme třeba něco, co nás překvapí.
Máňo, víš co, vrať to tam. Jeden kryt nám přece jenom bude stačit. A možná… možná se do něj vejdou i sousedi.
Komentáře
Okomentovat