8 minut a 46 sekund. Tak dlouho klečeli američtí rasističtí policisté na Georgovi Floydovi, zatímco ho zabíjeli při zatýkání za podezření, že chtěl možná schválně zaplatit možná padělanou bankovkou. This is America, ozývá se nám v hlavách. V tak velké zemi plné zbraní holt občas někdo předčasně umře.
8 minut a 46 sekund. Tak dlouho jsem v sobotu 6. června ležela na Staromáku s několika stovkami dalších lidí, kterým není lhostejná rasově podmíněná policejní brutalita. Skoro devět minut je spousta času na přemýšlení o rasismu. Vezměte si stopky a zkuste si to. Uděláme to spolu, můžeme?
8 minut a 46 sekund a myšlenky, které mi běžely hlavou.
1. minuta
V Česku umíme rasismus tak leda odsouvat na sídliště na kraji města, ale žádná rozumná debata tu neexistuje. Zatímco Amerika hoří a ve všech větších evropských městech se scházejí desetitisíce lidí, v Praze je ticho a média kromě korony řeší leda mariánský sloup. Ticho prolomil až jeden expat, který vytvořil událost na Facebooku a ohlásil demonstraci na sobotní odpoledne. Nakonec ji ale i on zrušil, neboť byl policií upozorněn, že se momentálně smí shromažďovat maximálně 300 lidí. Nicméně se brzy vysvětlilo, že omezovat právo na shromažďování za účelem demonstrací je protiústavní, takže jsme se mohli sejít. Na rozdíl od protestujících v Americe beze strachu z obušků a slzného plynu.
2. minuta
Četli jsme seznam jmen lidí jiné než bílé barvy pleti*, které americká policie zavraždila nepřiměřeně násilným zásahem. Je nekonečně dlouhý. Mnozí z těch lidí se vůbec ničím neprovinili, jen se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě se špatnou barvou pleti. Za každým z těch jmen se skrývá příběh bezpráví a všechny dohromady splynou ve velký proud vzteku.
*Mimochodem máme v češtině nějaký rozumný ekvivalent pojmu BIPOC? Překládat „black, indigenous, and people of color“ jako „lidé jiné než bílé barvy pleti“ je sice zvykem, ale nechci se s tím smiřovat.
3. minuta
Americký rasismus je jiný než ten český. Má jinou historii, jinou strukturu. Stejně tak americká policie je ozbrojenější a brutálnější než ta česká. Monopol moci založený na zprivatizování veřejných služeb je za oceánem zcela vystaven všem na očích a příliš rázné zákroky policie jsou neodmyslitelnou součástí života na druhé straně Atlantiku. Stačí se podívat na pár statistik a je nám hned jasné, že nejde jen o několik případů nafouklých médii, ale o realitu. Každých sedm hodin americká policie někoho zastřelí.
4. minuta
„Black Lives Matter znamená, že záleží i na životech Romů“ napsala Johanna Nejedlová pro Radio Wave a vystihla tím to nejdůležitější, co si Česko musí ze současného boje proti rasismu odnést. Být Romem či Romkou v Česku prostě nechcete. Chodili byste na horší základku. Na gympl byste se nedostali, ale kdybyste se hodně snažili, zvládli byste něco bez maturity. O vysoké byste ani nepřemýšleli. Přestože se všude píše, jak je malá nezaměstnanost, stejně byste měli problém sehnat práci. Tak byste nakonec skončili na nějaké nevýhodné krátkodobé agenturní smlouvě v nějaké fabrice a dělali práci, kterou by nikdo bílý nebo nikdo bez trestní minulosti nebo exekucí prostě nedělal. A že tu aspoň nemáme ty vraždy? Miroslav Demeter, Ludovít Kašpar, Tibor Danihel nebo Karol Sendrei by jistě nesouhlasili. Přidejte ještě nucené sterilizace romských žen, které nejsou jen ošklivou vzpomínkou na válečná léta, ale realita 21. století, která je doložena až do roku 2007.
5. minuta
Pokud se v Česku mluví o rasismu, je potřeba mluvit i o chudobě a vyloučených lokalitách. Stejně tak jako o bodrém českém rasismu začínajícím tykáním ve večerkách a končícím vtípky o ruských voňavkách. Problém českého rasismu je, že se o něm nemluví. Máme pocit, že to není náš problém, že se nás to netýká. Právě proto je tak těžké proti rasismu v Česku nějak vystupovat. Proto je tak těžké na problematiku poukázat. Pokud budeme zavírat oči před tím, že jsou některé skupiny lidí systémově znevýhodňovány a budeme neustále velebit liberálně pravicovou rétoriku, že ve svobodném světě může každý dosáhnout úspěchu, když se bude dost snažit, jen tím házíme další klacky pod nohy těm, kteří už tak mají komplikované postavení.
6. minuta
Xenofobie je zbraní populistických politických stran, které nechtějí řešit problémy, ale místo toho raději rozdmýchávají konflikty. Začíná to nejistotou v neznámých situacích, pokračuje to utvrzováním se, že si „ti cikáni za svý problémy můžou sami, protože se neumí chovat a kradou“, a nakonec se nemůžeme divit, že tu staří pánové ze strachu z migrantů kácí stromy na koleje. Přece nechceme, aby nám muslimové znásilňovali naše české ženy, že jo...
7. minuta
Co se bude dít dál? Skončí to jednou demonstrací a pár články v levicových médiích? Co budou dělat ti, kdo tu teď kolem mě leží, pro boj proti strukturálnímu rasismu?
Co můžu udělat já?
Co můžeš udělat ty?
8. minuta
Je fér si přiznat, že jsme všichni vychovávaní a socializovaní ve světě předsudků, stereotypů a xenofobie. Jinak to ani neumíme. Vždy, když se setkáváme s nějakou jinakostí, cítíme se divně. Často nevíme, jak se situací naložit. Všichni jsme ze své podstaty tak trochu xenofobní a dokud si to nepřiznáme, nemůžeme s tím dělat vůbec nic. Pokud si to ale uvědomíme, můžeme na sobě pracovat. Můžeme si víc všímat xenofobních narážek kolem sebe. Pro začátek stačí, když se příště tomu hloupému vtipu nezasmějeme, ale spravedlivě ho označíme za rasistický.
9. minuta
Osm a tři čtvrtě minuty je dlouhá doba. Zdála se mi ještě delší, když jsem ležela na zemi pod tíhou všech svých společenských privilegií. Ale co je to proti tíze několika rasistických policajtů. Pořád nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo smutná.
Za svolení použít fotky z akce moc děkuji Zewlakk - aktivistická fotografie.
8 minut a 46 sekund. Tak dlouho jsem v sobotu 6. června ležela na Staromáku s několika stovkami dalších lidí, kterým není lhostejná rasově podmíněná policejní brutalita. Skoro devět minut je spousta času na přemýšlení o rasismu. Vezměte si stopky a zkuste si to. Uděláme to spolu, můžeme?
8 minut a 46 sekund a myšlenky, které mi běžely hlavou.
1. minuta
V Česku umíme rasismus tak leda odsouvat na sídliště na kraji města, ale žádná rozumná debata tu neexistuje. Zatímco Amerika hoří a ve všech větších evropských městech se scházejí desetitisíce lidí, v Praze je ticho a média kromě korony řeší leda mariánský sloup. Ticho prolomil až jeden expat, který vytvořil událost na Facebooku a ohlásil demonstraci na sobotní odpoledne. Nakonec ji ale i on zrušil, neboť byl policií upozorněn, že se momentálně smí shromažďovat maximálně 300 lidí. Nicméně se brzy vysvětlilo, že omezovat právo na shromažďování za účelem demonstrací je protiústavní, takže jsme se mohli sejít. Na rozdíl od protestujících v Americe beze strachu z obušků a slzného plynu.
2. minuta
Četli jsme seznam jmen lidí jiné než bílé barvy pleti*, které americká policie zavraždila nepřiměřeně násilným zásahem. Je nekonečně dlouhý. Mnozí z těch lidí se vůbec ničím neprovinili, jen se ocitli ve špatnou chvíli na špatném místě se špatnou barvou pleti. Za každým z těch jmen se skrývá příběh bezpráví a všechny dohromady splynou ve velký proud vzteku.
*Mimochodem máme v češtině nějaký rozumný ekvivalent pojmu BIPOC? Překládat „black, indigenous, and people of color“ jako „lidé jiné než bílé barvy pleti“ je sice zvykem, ale nechci se s tím smiřovat.
3. minuta
Americký rasismus je jiný než ten český. Má jinou historii, jinou strukturu. Stejně tak americká policie je ozbrojenější a brutálnější než ta česká. Monopol moci založený na zprivatizování veřejných služeb je za oceánem zcela vystaven všem na očích a příliš rázné zákroky policie jsou neodmyslitelnou součástí života na druhé straně Atlantiku. Stačí se podívat na pár statistik a je nám hned jasné, že nejde jen o několik případů nafouklých médii, ale o realitu. Každých sedm hodin americká policie někoho zastřelí.
4. minuta
„Black Lives Matter znamená, že záleží i na životech Romů“ napsala Johanna Nejedlová pro Radio Wave a vystihla tím to nejdůležitější, co si Česko musí ze současného boje proti rasismu odnést. Být Romem či Romkou v Česku prostě nechcete. Chodili byste na horší základku. Na gympl byste se nedostali, ale kdybyste se hodně snažili, zvládli byste něco bez maturity. O vysoké byste ani nepřemýšleli. Přestože se všude píše, jak je malá nezaměstnanost, stejně byste měli problém sehnat práci. Tak byste nakonec skončili na nějaké nevýhodné krátkodobé agenturní smlouvě v nějaké fabrice a dělali práci, kterou by nikdo bílý nebo nikdo bez trestní minulosti nebo exekucí prostě nedělal. A že tu aspoň nemáme ty vraždy? Miroslav Demeter, Ludovít Kašpar, Tibor Danihel nebo Karol Sendrei by jistě nesouhlasili. Přidejte ještě nucené sterilizace romských žen, které nejsou jen ošklivou vzpomínkou na válečná léta, ale realita 21. století, která je doložena až do roku 2007.
Pokud se v Česku mluví o rasismu, je potřeba mluvit i o chudobě a vyloučených lokalitách. Stejně tak jako o bodrém českém rasismu začínajícím tykáním ve večerkách a končícím vtípky o ruských voňavkách. Problém českého rasismu je, že se o něm nemluví. Máme pocit, že to není náš problém, že se nás to netýká. Právě proto je tak těžké proti rasismu v Česku nějak vystupovat. Proto je tak těžké na problematiku poukázat. Pokud budeme zavírat oči před tím, že jsou některé skupiny lidí systémově znevýhodňovány a budeme neustále velebit liberálně pravicovou rétoriku, že ve svobodném světě může každý dosáhnout úspěchu, když se bude dost snažit, jen tím házíme další klacky pod nohy těm, kteří už tak mají komplikované postavení.
6. minuta
Xenofobie je zbraní populistických politických stran, které nechtějí řešit problémy, ale místo toho raději rozdmýchávají konflikty. Začíná to nejistotou v neznámých situacích, pokračuje to utvrzováním se, že si „ti cikáni za svý problémy můžou sami, protože se neumí chovat a kradou“, a nakonec se nemůžeme divit, že tu staří pánové ze strachu z migrantů kácí stromy na koleje. Přece nechceme, aby nám muslimové znásilňovali naše české ženy, že jo...
7. minuta
Co se bude dít dál? Skončí to jednou demonstrací a pár články v levicových médiích? Co budou dělat ti, kdo tu teď kolem mě leží, pro boj proti strukturálnímu rasismu?
Co můžu udělat já?
Co můžeš udělat ty?
8. minuta
Je fér si přiznat, že jsme všichni vychovávaní a socializovaní ve světě předsudků, stereotypů a xenofobie. Jinak to ani neumíme. Vždy, když se setkáváme s nějakou jinakostí, cítíme se divně. Často nevíme, jak se situací naložit. Všichni jsme ze své podstaty tak trochu xenofobní a dokud si to nepřiznáme, nemůžeme s tím dělat vůbec nic. Pokud si to ale uvědomíme, můžeme na sobě pracovat. Můžeme si víc všímat xenofobních narážek kolem sebe. Pro začátek stačí, když se příště tomu hloupému vtipu nezasmějeme, ale spravedlivě ho označíme za rasistický.
9. minuta
Osm a tři čtvrtě minuty je dlouhá doba. Zdála se mi ještě delší, když jsem ležela na zemi pod tíhou všech svých společenských privilegií. Ale co je to proti tíze několika rasistických policajtů. Pořád nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo smutná.
Black lives matter
Say his name - George Floyd
White silence kills
No justice no peace
The true pandemic is racism
I can’t breathe
Za svolení použít fotky z akce moc děkuji Zewlakk - aktivistická fotografie.
Policie v USA střílí, protože v USA je vysoká kriminalita a mezi lidmi je hodně střelných zbraní. Může minulý útlak černých za jejich dnešní chování (nahlédněte do statistik spáchaných zločinů dle barvy pleti)? Nevím.
OdpovědětVymazatO čem něco vím je hisotrie romských etnik, a to nejen u nás. S větou „ti cikáni za svý problémy můžou sami, protože se neumí chovat a kradou“ se v určitém kontextu v zásadě nedá polemizovat.