I Have a Dream

Průměrný lidský život je jako úsečka rozdělená na přibližně dvě miliardy nepatrných částí a každá z nich odpovídá jedné prožité vteřině. V průběhu času se tedy jedna za druhou stejně jako kapky deště nenávratně vpíjejí do oceánu minulosti a stávají se neoddělitelnou součástí dějin. Pro jednotlivce pak toto nepřetržité kapání symbolizuje všechny jeho nepatrné kroky na cestě životem. Bylo by však bláhové tvrdit, že celek lidské existence začíná početím a končí smrtí. Mezi tím vším, mezi umíráním a vznikáním, neustále proudí řeka pokroku a úpadku. Ať chceme, nebo ne, člověk je odsouzen k věčnému bloudění. Proč k věčnému, ptáte se? Je tomu tak, neboť se i navzdory smrti neustále vrací k novému a neznámému životu. Generaci po generaci. Musí zemřít a znovu nastoupit do rozjetého vlaku historie jakožto další zástupce svého rodu. Lidé umírají, ale člověk přetrvává.

Všichni jsme součástí širšího řetězce událostí, jehož běh nejsme schopni zastavit. Nikdo z nás nežije zcela sám a ani není nezávislý na toku času. Veškerá hmota a energie, jakákoli zrozená myšlenka, všechno, co si dovedeme i nedovedeme představit; to vše je provázané a uvězněné v jediném neurčitém okamžiku příčin a následků, který je až do morku kostí prorostlý veškerou dosavadní proběhlou minulostí. Dějiny celého světa pochodují neustále kupředu a jako mohutnící lavina s sebou vláčí vše minulé a šíří se nekompromisně do všech směrů, a to bez ohledu na potenciální oběti. Každý člověk se rodí do jiné doby a prožívá zcela unikátní život. Dochází k nepřetržitému lineárnímu pohybu, jenž je konstantně protínán koloběhem lidských životů. Představujeme-li si tedy postup dějin jakožto nekonečnou přímku, můžeme pak jednotlivé životy chápat například jako kruhy či kružnice, které se na této přímce postupně usazují. Jelikož je každý z nás jedinečný, musejí mít nutně i naše kruhy rozdílné obvody, obsahy a barvy, avšak je důležité mít na paměti, že i přes rozdílné hodnoty se pokaždé jedná o tentýž útvar – uzavřenou kružnici se středem S a poloměrem r. Lišíme se svými zájmy, talenty, touhami, přednostmi i slabostmi, jsme občany různých států, vyznáváme rozdílná náboženství, odlišujeme se barvou pleti, pohlavím, sexuální orientací i výškou a věkem, ale i přes tyto rozdíly zůstáváme ve svých nejbytostnějších základech stejní – spadáme do téhož rodu, řídíme se stejnými přírodními zákony, provází nás stejné biochemické pochody a k uchopování světa využíváme identické rozumové principy.

To, co určuje konkrétní obvody, plochy a barvy našich životů, je souhrnem nespočtu sotva postřehnutelných vlivů, které nejspíš nikdy nebudeme schopni plně postihnout. Genetika, kultura, výchova, doba, v níž žijeme. Možná boží vůle. Ať už se skutečné vlastnosti a dovednosti jednotlivých lidí liší z jakéhokoli důvodu, domnívám se, že nejpodstatnější pro lidstvo jako celek je především to, co náš druh spojuje, nikoli rozděluje – to, co si v sobě uchovává trvalou a obecnou platnost napříč generacemi, to, co přežívá jednotlivce a je nezávislé na individuálních rozdílech. Brojit proti sobě jen proto, že nejsme totožní, mi připadá bláhové a absurdní. Ba naopak bychom si měli všímat především toho, co je nám jako lidem společné. Všichni jsme součástí stejného světa, stejných dějin a sdílíme tutéž lidskost, za níž neseme část zodpovědnosti. Jedině společně můžeme řešit globální krize – nemoci, války, hladomory, chudobu, změny klimatu, vyčerpávání přírodních zdrojů, znečištění... – toto jsou problémy, na kterých by lidstvu mělo záležet a kterými by se mělo primárně zabývat, neboť se dotýkají nás všech. Uměle vytvořené hranice států ani tisíce odstínů barev pleti by neměly zastiňovat to, co je zásadní pro naše přežití a pozitivní rozvoj.

Ačkoli si tedy myslím, že bychom se jako lidstvo měli soustředit primárně na to, co nás spojuje, neříkám, že bychom měli za každou cenu usilovat o to, abychom byli všichni naprosto stejní. Naopak. Ve variabilitě se dle mého názoru ukrývá nenahraditelná síla a krása. Pokud by byli všichni lidé zcela totožní, nemohli bychom se navzájem obohacovat, vzdělávat a zdokonalovat. Různost a rozdílnost ale zároveň vyžadují toleranci a odvahu. Odvahu vykročit ze své komfortní zóny vstříc neznámému. V samém jádru ale stejní jsme.

Kdybychom si představili člověka oproštěného od všech jeho momentálních subjektivních atributů, jako jsou výška, pohlaví či národnost, zůstala by nám před očima jen jakási čistá lidská struktura či podstata, která nás jakožto lidi pojí již po tisíce let v jeden rod. Všem je nám společná stejně jako kostra. V kantovské terminologii bych pro tuto trvalou strukturu použil termín člověk o sobě. S ohledem k platonismu bych ji nazval ideálem. Ideálem, jenž je naší bytostnou součástí, neboť nás všechny i přes veškeré individuální rozdíly činí tím, kým jsme – lidmi. Stejně jako jsou v každém kruhu implicitně obsaženy obecné a vždy platné vzorce a zákonitosti, pomocí nichž jsme schopni po dosazení konkrétních hodnot určit obvod a obsah, tak i v každém z nás jsou rovněž zakotveny typické lidské vlastnosti, které se mohou a nemusí projevit a které můžeme a nemusíme vědomě i nevědomě rozvíjet. Někteří mají lepší predispozice k jedné činnosti, jiní zase k činnosti druhé, ale všichni ony predispozice mají; někdo preferuje sport, někdo má raději hudbu, ale všichni mají nějaké preference. V tomto ohledu jsme si všichni kvalitativně rovni.

Jsem tedy přesvědčen, že stejně jako ve své podstatě nezáleží na tom, zda obvod kruhu měří 43 nebo 12 cm, neboť oba musí pokaždé měřit 2πr a jejich obsah musí vždycky odpovídat vzorci πr², tak nezáleží ani na tom, zdali je člověk černoch, nebo běloch – oba jsou si principiálně rovni, neboť jejich vnější podoba nemění nic na jejich vnitřní lidské přirozenosti, na jejich lidskosti. Číslo ani barva hodnotu neurčují. To, co ale hodnotu určuje, je řádné naplňování oné ideální struktury, o které byla řeč výše a kterou v sobě obsahují veškerá jsoucna. Nemůžeme například obecně určit, zdali je rovnostranný trojúhelník lepší nežli trojúhelník různostranný; v některých případech můžeme upřednostnit jeden, ale příště pro nás může být užitečnější druhý. Je nemyslitelné, abychom na základě tvaru či barvy rozhodovali o dobru a zlu. Co ale bezpochyby říct můžeme, je to, že rovnostranný trojúhelník je lepším trojúhelníkem nežli čtverec. Nesuďme kruh za to, že je jeho obvod menší než obvod většiny. Suďme jej za to, že odmítá být kulatý. Chceme-li někoho soudit, suďme ho raději za jeho činy, výkony a myšlenky. Posuzujme, zda je dobrým člověkem, zda jako člověk jedná, zda respektuje ostatní lidské bytosti jako rovnocenné partnery a zda ctí jejich práva a svobody. Važme si sami sebe a stejně tak si važme i druhých.

Potřebujeme jen naslouchat a porozumět.

“You may say I'm a dreamer

But I'm not the only one

I hope someday you'll join us

And the world will be as one” 

- John Lennon 

Od vraždy Johna Lennona uběhlo již téměř 40 let. Jeho sen se ale nikdy plně neuskutečnil. Stejně tak se ani nevyplnil sen Martina Luthera Kinga, který byl roku 1968 zastřelen. Pro mě je však důležité, že mnoho z nás sní až do dnešního dne, a tak stále existuje šance, že se do jejich vysněného světa jednoho dne probudíme.