Na co myslím, když myslím na George Floyda

Rasismus = diskriminace na základě barvy kůže. Není to ale jediná diskriminace. Určitě všichni známe někoho, kdo řekne: „S tímhle se bavit nebudu, to je pod moji úroveň.“ – a myslí tím třeba dělníka z východní Evropy, který si k nám přijel vydělat, nebo pokladní v supermarketu. Často jsme také svědky toho, že dítě někoho slušně pozdraví: „Dobrý den,“ chce tím projevit úctu a nikdo neprojeví stejnou úctu (respekt) jemu. Většina z nás odpoví automaticky: „Ahoj“ – vždyť je to jen dítě, tomu za prvé můžeme všichni tykat, za druhé nemusíme mu úctu projevovat. Ještě jeden projev neúcty k dětem – kolikrát jste viděli následující scénu? Maminka je s dítětem na procházce, zastaví se, povídá si s někým a ten někdo mnohdy pociťuje potřebu dítě pohladit. Tak to prostě udělá, aniž by se zeptal dítěte samotného, nebo jeho matky (je-li dítě natolik malé, že neumí svůj nesouhlas dát najevo samo). Diskriminace není pouze o rasismu, ač se rasismus dnes zdůrazňuje. Veškerá diskriminace je ve své podstatě nedostatkem respektu k jiné bytosti. Celá diskuze by měla probíhat v rovině respektu k životu jako takovému.

Ilustrační foto: Shutterstock


Je mi nesmírně líto, že vinou nepřiměřeného zásahu policistů zemřel člověk, je mi líto, že v onom policistovi ve chvíli, kdy zasahoval, převládly negativní emoce. Je mi líto nejen tohoto konkrétního člověka, ale všech, kteří zemřeli ze stejného důvodu – ale opět policejní brutalita je jen jedním dílkem skládačky. Stejně jako této smrti, lituji i smrti lidí, kteří si sáhnou na život sami, protože je okolí nepřijme, lidí jiné orientace (ať je jakákoli), lidí s hendikepy, psychickými poruchami, dětí šikanovaných na sociálních sítích a dalších. Další z forem diskriminace je domácí násilí, ať to psychické nebo fyzické, ať už páchané na ženách, dětech nebo na mužích (takových případů také není málo). Tím, že budeme pamatovat na lidi, kteří podlehli následkům nepřiměřeného policejního zásahu, včetně George Floyda, můžeme pamatovat i na všechny ty, kteří čelí nedostatku respektu každý den. Na všech životech záleží stejně, protože život je hodnotou sám o sobě, protože žádný život nemůže mít cenovku, a tudíž žádný není hodnotnější (dražší) než jiné. Žádný život nemůže být tzv. ve slevě.

Velmi se mi líbila slova kolegy Romana Sukdoláka uvedená v článku I have a dream, která si dovolím citovat – a doufám, že jejich autor nebude proti: „Chceme-li někoho soudit, suďme ho raději za jeho činy, výkony a myšlenky. Posuzujme, zda je dobrým člověkem, zda jako člověk jedná, zda respektuje ostatní lidské bytosti jako rovnocenné partnery a zda ctí jejich práva a svobody. Važme si sami sebe a stejně tak si važme i druhých.“

Policista, který zavraždil George Floyda, není ve světle těchto slov dobrým člověkem. Spáchal zločin, křesťané by řekli smrtelný hřích, tj. takový, který si s sebou ponese již do konce věků. Jakkoliv odsuzuji policejní brutalitu, nemohu se nezeptat: Byl George Floyd dobrým člověkem? Dle všech dostupných informací ne. Nežil příkladným životem, ba dokonce byl ve vězení za vyhrožování těhotné ženě střelnou zbraní a ano byl za to i souzen. Stejně jako ti policisté budou souzeni a doufejme i odsouzeni za své činy. Ani jedna strana těchto událostí nerespektovala životy a práva jiných.

Mnohdy tato práva a životy (protože nerespektujeme-li zdraví, pak ani života si nevážíme) nerespektují ani lidé protestující ve Spojených státech, rabují, kradou, ničí mnohdy celoživotní práci druhých (zničí nějaký malý krámek, který si otevřel jiný přistěhovalec) a na násilí reagují násilím, na represe reagují represemi, tlakem. To ale vede a může vést jedině k eskalaci. Ukažme tedy všem, že je respektujeme, protože jsou lidmi stejně jako my. Na nedostatek respektu, který pozorujeme, odpovídejme respektem, na zlo odpovídejme tím, že sami nebudeme zlo páchat. Ukažme, že my, kterým záleží na životech, jsme v tomto lepší, že se dokážeme vzepřít svým zvířecím pudům, že nás neovládá čistě evoluční psychologie, že nejsme loutkami, že nemusíme podléhat davovému šílenství, že dokážeme i v davu myslet i jednat sami za sebe a být za své jednání zodpovědní. Pokud protesty budou ze strany jejich účastníků poklidné, pak je ovšem vše v pořádku. Každý máme právo veřejně vyjádřit svůj názor.

A nakonec se sami zamysleme, kolikrát za den máme o někom předsudky? Kolikrát denně na základě těchto předsudků jednáme? Kolikrát tedy někoho diskriminujeme? Kolikrát nehodnotíme člověka jako individualitu, ale hodnotíme ho s ohledem na jeho věk, ekonomický status, národnost, společenské postavení, vzdělání atd.?

Pokud každý z nás začne nejprve u sebe a až poté se podívá na druhé, pak můžeme změnit svět.


Nina Frintová

Komentáře