Chodby zde v Jinonicích se najednou zdály být mnohem temnější. Je to vlastně paradoxní, protože světlo jimi nyní prostupovalo víc než kdykoli dřív, tudíž tomu bylo ve skutečnosti přesně naopak. I přes to ale tyto známé prostory náhle působily cize a chladně, ačkoli nám všem kdysi byly důvěrně známé. Zmizely z nich veškeré předměty – lavice, židle, nástěnky i obrazy – a jediné, co zde zbylo, byly pouze bílé stěny a prázdnotou zvýrazněné pavučiny. Pusté prozářené chodby ale zatemňovala nostalgická iluze minulosti, jež neustále ulpívala na jejich zdech. Všechny ty roky plné vzpomínek jen tak zmizet nemohly.
Hned po chodbách se začaly vyklízet kabinety, kanceláře i učebny. Nevyužitelný nábytek, staré knihy, založené písemné práce, tajuplné stohy papírů nebo zapomenutý naštípnutý hrneček na zaprášené poličce – vše nepotřebné muselo pryč. Na sentiment jednoduše nezbyl prostor. Věci, které přežily, byly následně přendány do velkých bílých kartonových krabic. Krabice dostaly štítek se jménem a následně byly odvezeny do skladu, kde všechny společně čekaly na konečné přestěhování. Když nadešel jejich čas, byly přemístěny do nákladních aut a poté odvezeny na novou adresu, kde již netrpělivě čekají na své majitele.
Je to skoro zázrak – několik let jsme byli zvyklí jezdit do Jinonic, na Veleslavín či do Máchovy ulice a najednou musíme ze dne na den jinam, do naší vlastní budovy. O žádný zázrak ale nešlo. Nejen že někdo musel zabalit, oštítkovat a fyzicky přestěhovat přes 2000 přeplněných krabic, ale někdo další za ně také nesl zodpovědnost – někdo musel ve stejnou chvíli veškerou jejich tíhu symbolicky nést na svých bedrech. Naložit a převézt 50 tun věcí byl pravděpodobně ve výsledku ten nejmenší problém. Nic z toho by se neudálo bez precizní a složité organizace. Bez ní by se takovýto monstrózní proces, kterému skromně říkáme stěhování, vůbec nemohl uskutečnit. Pro mě je to téměř až nepředstavitelné. Domnívám se, že paní děkanka, pan tajemník a všichni ostatní, kteří se na přestěhování fakulty aktivně podíleli, by o tom všem mohli napsat tisícistránkovou monografii.
Nakonec jsme to ale zvládli. Naštěstí teď máme celé léto, abychom se řádně nastěhovali, zabydleli a vše připravili na nadcházející semestr. Je to zvláštní pocit – procházet se po chodbách nové budovy. Prozatím jsou prázdné a prozářené stejně jako ty v Jinonicích. Žádné lavice, nástěnky ani obrazy. A taky žádné pavučiny. Jen bílé stěny, které čekají, až se na nich zachytí nové vzpomínky a zážitky.
Odpoutat se od minulosti je těžké, ale včerejšek je pryč a my se nyní musíme podívat, co náš čeká zítra. Věřím, že si všichni na nové prostory brzy zvykneme. Když se podařilo přestěhovat takové množství věcí, zvládneme se bezpochyby přesunout i my. Takže doufám, že jste se alespoň v Jinonicích před naší bývalou aulou stihli řádně rozloučit se „žlutou věcí“. Ne? No, nevadí. Nemusíte být smutní. Doufám, že to není důvěrná informace, ale raději si to zatím nechte pro sebe – v nové budově je už totiž přichystaná nová „žlutá věc“, tedy vlastně „oranžová“, abych byl přesnější. A chcete slyšet můj názor? Je mnohem lepší než ta původní.
- Autor článku je spolupracovníkem sekretariátu děkana.
- Více informací ohledně stěhování naleznete zde: https://fhs.cuni.cz/FHS-2400.html
Komentáře
Okomentovat