Nemyslím polibek, ale tu část obličeje, která mluví. Sami možná znáte starého člověka, který neustále říká, že žádnou pomoc nepotřebuje, i když vidíte, že to tak docela není pravda. Sám jsem měl příbuznou přes 90 let, která tvrdila totéž. Možná nás jen nechtěla obtěžovat (jak to často staří lidé berou) nebo si říkala, že „na ní už nezáleží“ (taky to slýchávám), nebo se jen styděla (protože celý život byla tak soběstačná). Proto předstírají, že je vše v pořádku.
Jinými slovy, existují staří lidé, často až ve věku nad 80 let a většinou osaměle žijící, kteří si neřeknou o pomoc, i kdyby ji potřebovali. Buď jsou hrdí a nechtějí se „snížit“ k tomu, aby požádali, nebo se stydí a neumějí si říct, anebo si někdy ani neuvědomují, že jim hrozí ztráta sil, strádání, deprese a zbytečně brzká smrt. Co teď napíšu, platí i pro období bez koronaviru, teď to je jen ještě naléhavější.
Co bychom tedy měli dělat, jestliže se naši vlastní prarodiče, (pra)tety nebo (pra)strýci takhle odmítavě chovají?
Při každém kontaktu se ptejte, ověřujte si situaci. Nenechte se odbýt neurčitými nebo vyhýbavými odpověďmi. Všímejte si toho, co ukazuje na problém: úbytek na váze, spánek po většinu dne, uzavření se do sebe, ztráta zájmu, nápadné zpomalení chůze, obtížné vstávání ze sedu. Dále malý zájem o vlastní vzhled, lednička prázdná nebo bez čerstvých potravin, nepořádek v domácnosti, přeplněná poštovní schránka, nahromaděné špinavé prádlo. To všechno jsou doklady o tom, že člověk ztratil zájem o svůj normální život, že ho opustily síly, které každý den postaví zdravého na nohy a přimějí ho, aby byl aktivní.
Už ten vzhled: starý člověk, který to „tak nějak vzdává“, se třeba nečeše, nemyje, chodí celý den v teplákách nebo dokonce v županu, i když nemusí ležet v posteli.
Jestliže si tedy všimneme některých těchto příznaků, třeba u svých prarodičů, musíme s nimi hovořit. Proč sis nedošla nakoupit? Bolí tě nohy? Bojíš se, že nebudeš mít sílu na cestu zpět? Podle situace pak musíme zařídit, co je třeba. A nezapomenout, že někdy to je právě ten častější kontakt, návštěvy. To platí mimo nouzový stav, dnes zvolme aspoň to telefonování – ano, každý den v šest večer! Staršímu člověku někdy chybí podněty či důvody k tomu, aby žil normálním způsobem, přiměřeně ke svému věku a zdravotnímu stavu.
Hlavní je mluvit s nimi. O čem mluvit? To přece každý víte – o obyčejných věcech: Cos měla k obědu? Na co ses díval včera v televizi? Cos dělala celý den? Jak se má tvůj přítel XY? Kdy pojedeš do YZ? Zjišťovat, co je zaujalo, co ten den viděli, slyšeli, o čem si chtějí promluvit. A když začnou mluvit, příliš je nepřerušujte, nejde o polemiku. Jde o to, aby starý člověk mluvil a vaší povinností (!) je poslouchat. Aspoň chvilku, než se sami nadechnete, abyste udrželi rozhovor.
Lidi si mohou a mají pokud možno pomáhat sami. Teprve, když to nezmůžou, měly by přijít na pomoc všelijaké instituce. Jistě jste si toho všimli zrovna v této koronavirové době. Jestli by lidi ignorovali všechna ta omezení a nařízení, tak by se vláda mohla přetrhnout a vymyslet ta nejúžasnější opatření a stejně jako národ prohrajeme. Tolik zdravotníků a tolik policistů nemá žádná země, kdyby se občané vykašlali na to, co vláda chce. Bez lidí, bez jejich ukázněnosti a pochopení, to prostě nejde.
Oldřich Čepelka
Jinými slovy, existují staří lidé, často až ve věku nad 80 let a většinou osaměle žijící, kteří si neřeknou o pomoc, i kdyby ji potřebovali. Buď jsou hrdí a nechtějí se „snížit“ k tomu, aby požádali, nebo se stydí a neumějí si říct, anebo si někdy ani neuvědomují, že jim hrozí ztráta sil, strádání, deprese a zbytečně brzká smrt. Co teď napíšu, platí i pro období bez koronaviru, teď to je jen ještě naléhavější.
Co bychom tedy měli dělat, jestliže se naši vlastní prarodiče, (pra)tety nebo (pra)strýci takhle odmítavě chovají?
Při každém kontaktu se ptejte, ověřujte si situaci. Nenechte se odbýt neurčitými nebo vyhýbavými odpověďmi. Všímejte si toho, co ukazuje na problém: úbytek na váze, spánek po většinu dne, uzavření se do sebe, ztráta zájmu, nápadné zpomalení chůze, obtížné vstávání ze sedu. Dále malý zájem o vlastní vzhled, lednička prázdná nebo bez čerstvých potravin, nepořádek v domácnosti, přeplněná poštovní schránka, nahromaděné špinavé prádlo. To všechno jsou doklady o tom, že člověk ztratil zájem o svůj normální život, že ho opustily síly, které každý den postaví zdravého na nohy a přimějí ho, aby byl aktivní.
Už ten vzhled: starý člověk, který to „tak nějak vzdává“, se třeba nečeše, nemyje, chodí celý den v teplákách nebo dokonce v županu, i když nemusí ležet v posteli.
Jestliže si tedy všimneme některých těchto příznaků, třeba u svých prarodičů, musíme s nimi hovořit. Proč sis nedošla nakoupit? Bolí tě nohy? Bojíš se, že nebudeš mít sílu na cestu zpět? Podle situace pak musíme zařídit, co je třeba. A nezapomenout, že někdy to je právě ten častější kontakt, návštěvy. To platí mimo nouzový stav, dnes zvolme aspoň to telefonování – ano, každý den v šest večer! Staršímu člověku někdy chybí podněty či důvody k tomu, aby žil normálním způsobem, přiměřeně ke svému věku a zdravotnímu stavu.
Hlavní je mluvit s nimi. O čem mluvit? To přece každý víte – o obyčejných věcech: Cos měla k obědu? Na co ses díval včera v televizi? Cos dělala celý den? Jak se má tvůj přítel XY? Kdy pojedeš do YZ? Zjišťovat, co je zaujalo, co ten den viděli, slyšeli, o čem si chtějí promluvit. A když začnou mluvit, příliš je nepřerušujte, nejde o polemiku. Jde o to, aby starý člověk mluvil a vaší povinností (!) je poslouchat. Aspoň chvilku, než se sami nadechnete, abyste udrželi rozhovor.
Lidi si mohou a mají pokud možno pomáhat sami. Teprve, když to nezmůžou, měly by přijít na pomoc všelijaké instituce. Jistě jste si toho všimli zrovna v této koronavirové době. Jestli by lidi ignorovali všechna ta omezení a nařízení, tak by se vláda mohla přetrhnout a vymyslet ta nejúžasnější opatření a stejně jako národ prohrajeme. Tolik zdravotníků a tolik policistů nemá žádná země, kdyby se občané vykašlali na to, co vláda chce. Bez lidí, bez jejich ukázněnosti a pochopení, to prostě nejde.
Oldřich Čepelka
doktorand programu Studia dlouhověkosti na FHS UK
Komentáře
Okomentovat